Čtrnáct minut trvalo, než uvěřil, že to není špatný vtip, ale že se opravdu stal nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Když jsem se to dozvěděla já – ležela jsem v posteli a sjížděla si zprávy na internetu. Vydechla jsem nadšením. Hrdinovi knížky Tetička Julie a zneuznaný génius se dostalo toho nejvyššího uznání.

Díky Vargasu Llosovi jsem začala před nějakými sedmnácti lety číst latinskoamerickou literaturu. A díky jeho knížce Válka na konci světa jsem začala chápat, co je to moderní román. A možná že i díky němu jsem se sama rozhoupala. Nebo možná díky jeho strejdovi Luchovi, který Maria Vargase Llosu povzbuzoval, aby začal psát, a říkal mu, že když nebude dělat to, co má nejraději, zradí sám sebe a odsoudí se k nešťastnému životu. V mnoha rozhovorech Vargas Llosa líčí, jak ve dvaadvaceti letech strejdu Lucha poslechl a v jednom madridském penzionu na ulici Doctor Castelo se v srpnu 1958 rozhodl, že nebude advokátem, ale spisovatelem, a jak se pak vždycky snažil zařídit si život tak, aby mohl zároveň psát.

Když jsem před pěti lety seděla v jednom brazilském dusném pokoji, kde nefungovala klimatizace, a lámala si hlavu, jestli mám, nebo nemám být dál univerzitní asistentkou, vzpomněla jsem si taky na strejdu Lucha. A začala si organizovat život tak, abych mohla psát, protože jsem nechtěla zradit sama sebe ani se odsoudit k nešťastnému životu.

Mario Vargas Llosa nepsal vždycky jenom knihy. I v tomhle je pro mě důležitý. Je to totiž kromě mnoha jiných věcí taky novinář. Angažovaný novinář. Člověk, který jezdí do Konga, na Haiti nebo do Iráku. A píše odtamtud reportáže, mluví s živými lidmi, vciťuje se do nich a podává o nich zprávu. Zprávu o světě, který není spravedlivý, který se často chová k lidem jako v té nejpodřadnější telenovele.

Čtu jeho reportáže i eseje v nedělním vydání El País. A vždycky mě překvapí, že existuje člověk, který dokáže být výsostně vtipný a zároveň složitý. Spisovatel píšící romány, v nichž se čtenáři z časových rovin, množství postav, politických a historických zapeklitostí motá hlava, a přesto čte dál a dál. Neodtrhne se. A potom jde a koupí si další knížku, přečte si další článek. Mario Vargas Llosa totiž ovládá umění rovnováhy – má co říct a říká to tak, aby to všichni chtěli slyšet.