V čem pro vás leží kouzlo alternativní historie? Alternativní historie je ve své podstatě příběh jako každý jiný. Musí v něm o něco jít, musí mít atmosféru, nápad.

Jak by to vypadalo, kdyby Hitler vyhrál druhou světovou válku, je pro mnohé čtenáře zajímavý námět. Pro mě jako spisovatele je přitažlivý, protože vybízí k novému úhlu pohledu – vím, co se stalo, a objevuji, co by se za určitých okolností mohlo stát. Mám k dispozici historické reálie a můžu domýšlet… Realita se spojuje s fikcí v novou realitu. Napadá mě příběh, který se mohl stát po teroristickém útoku 11. září 2001. Ke křesťanství se hlásí nové a nové ovečky. Je to téměř davové šílenství. Bezvěrci se nechávají pokřtít a plní kostely. V médiích vystupují kazatelé a přesvědčují váhající, aby se přiklonili na jejich stranu. Z církve se stává všelidové hnutí. A to všechno jen proto, aby se vytvořila protiváha k muslimskému světu. Nestalo se. Ale mohlo by?

Musel jste se krotit, abyste ten paralelní svět nepojal více košatě, a zůstal po celou dobu knihy v komorní rovině?

Příběh alternativních dějin nutí při psaní vyhledávat paralely a zařazovat je do děje. Některé jsou podstatné, některé děj jen kolorují a připomínají, že všechno, co realitu utvářelo, se neztrácí, jen existuje v nových souvislostech. To všechno se ale děje na úkor příběhu, a proto je nutné škrtat a zvažovat, co podstatné a dějotvorné je, a co už ne. Na počátku jsem byl okouzlen všemi nabízejícími se možnostmi a posléze zjišťoval, že těžiště mé výpovědi je přeci jen někde jinde. Myslím, že nejlépe se atmosféra totalitního Bayern-Böhmen Landu projeví v dialozích několika těch nejobyčejnějších lidí, pro které je základním a v podstatě jediným zdrojem informací státní propaganda.

To je zajímavý prvek vašeho románu – mediální lakování jednou barvou spolu s uzavřením se na zapadlém místě. Myslíte, že to je zásadní zbraň totalitních režimů – upřít člověku informace?

Nejde o jejich úplné upření, spíše o vytvoření virtuálního informačního světa a stanovení nového žebříčku důležitosti. Přirovnal bych to k výběru zpráv poskytovaných českým bulvárem, ovšem s tím rozdílem, že propaganda se vystříhá všech záporných. Nejdůležitějšími je ta bezobsažnost – zprávy o setkáních špiček státu a vágních úspěších bez možnosti ověření a porovnání. Žádná informace by byla špatná informace. Člověk musí mít k dispozici takové, které ho přesvědčí, že jakákoli pochybnost o zářných zítřcích je jen a jen jeho chybou.

Z tohoto pohledu by ale konec románu – odjezd z Chrudu – byl s trochou cynismu vlastně vysvobozením.

Hrdina románu Walter Fleischer, vlastně teď už s neponěmčeným jménem Martin Řezníček, nemá s čím srovnávat. To, co až do odjezdu vlaku utvářelo jeho život, bylo tak děsivé, že si nic horšího ani nedokázal představit. Odjezd je pro něj poslední možností, jak uniknout z pasti. Má před sebou novou naději a dokonce nabývá dojmu, že svůj osud může sám ovlivnit. Osobní bilance jsou završeny, minulost vyřešena. O tom, kam vlak s kódem Ch.24.12. a malými škvírami místo oken směřuje, se hrdina jen dohaduje. Svým způsobem je to pro něj nový začátek.

Jan Poláček
Spěšný vlak Ch.24.12.

Argo 2010

FOTO: Archív nakladatelství Argo