Nudí mě kecy o literatuře!“ zívl Oskar. „Nemůžeme se radši bavit o tom, jak si holíš klín?“

„O tom se bavíme poslední tři hodiny,“ zívla pro změnu Nikol. „Píšu o tobě bakalářku, a jestli nepřijdu na ústřední myšlenku tvojí tvorby, docentka mě vykostí!“

O čem píšu? říkal si Oskar. Cítil, že kecům o literatuře se dneska nevyhne, pokud chce Nikolin klín poznat i jinak než z vyprávění. Píšu obhajobu dnešního večera, hnalo se mu hlavou, obhajobu toho, že sedím tady na diskotéce a o moje uši se přetahuje studentka Nikol s Helenou Vondráčkovou, obhajobu toho, že nesedím v kavárně Jericho a nediskutuju o postmoderní narativitě nebo o směšně nízkých grantech pro literární časopisy. Obhajobu toho, že odmítám na svých prsou nést tíhu světa. Ale pochopí tohle Nikol, která si holí klín do tvaru květiny?

„Píšu obhajobu dnešního večera,“ řekl. „Obhajobu lidí, kteří poslouchají Helenu Vondráčkovou, jezdí na pobytové zájezdy do Chorvatska a čtení francouzských modernistů považují za ztracený čas, který nehodlají hledat.“ Aby Nikol pochopila aluzi odkazující nejenom k Proustovi, ale především k Oskarově proslulé sečtělosti, zdůraznil pro jistotu patřičná slova kurzívou.

„Chápu,“ zamyslela se a dopila campari. „Ale proč obhajobu? On to někdo obžaloval?“

„Samozřejmě!“ Oskar skoro vykřikl. „Všichni ti Slomkové a Chuchmové, ti samozvaní strážci dobrého vkusu. Chtěl jsem být styčným důstojníkem mezi vysokou a nízkou literaturou a oni mě už při čtvrté knížce hodili přes palubu!“ Ale mně je to jedno, zahřímal v duchu Oskar, já mám totiž tohle. Takovýhle večer Slomek nikdy neprožije. Kolik českých kritiků může říct, že je dívky samy od sebe oslovují na diskotékách? Může to říct Chuchma? Myslel na impotenci českých kritiků a dokonale ho to vzrušilo. Objednal další dvě campari.

„Čtvrtá kniha, to byla Výchova dívek v Čechách?“ Nikol v duchu listovala rozepsanou bakalářkou. „Tu knížku mám ráda, podle mě je to jedna z tvých nejlepších. Je dost upovídaná a extrovertní, ale psaná s obrovskou chutí.“ Občas je Nikol překvapivě bystrá, pomyslel si Oskar. (Zvlášť když jí sám píšu repliky, uchechtl se pro sebe.)

„Ale už v té Výchově dívek jsem se musel obhajovat,“ upozornil ji. „Obhajovat svoje psaní, svoji lehkost, svůj humor. Svoji neochotu psát jako Proust pro pár desítek inťoušů.“

„Zato tvoje poslední dvě knížky jsou tak nějak nezvykle odfláknuté, jako bys na mě jako na čtenáře tu svoji radost z psaní už neuměl přenést.“ Campari ji začalo uvolňovat, ale úplně jinak, než by si Oskar přál. „Biomanželce říkáš humoristický román, ale úplně mi tam chybí humor. Tam už není co obhajovat.“ (Tuhle repliku vyškrtnu, umínil si Oskar.) Světlo z parketu jí vrhlo do obličeje rudou, ďábelskou barvu. Přiložila pod kotel: „Mám moc ráda Báječná léta pod psa, jako by tam byl zhuštěný celý tvůj dosavadní život. Ta knížka je našlapaná životem! Ale dneska? Každý rok přijdeš s jednou zručnou knížečkou, zabalenou tak profesionálně, jako by to za tebe dělala pokladní z Ikey.“

„Jsi jak Slomek!“ vyjekl Oskar. Campari mu zhořklo na jazyku, decibely lásky mu rvaly ušní bubínky. „Ty už nehodnotíš moje knihy, ty hodnotíš můj život! Dokud jsem byl noční vrátnej nebo učitel na základce, bylo všechno v pořádku. Teď když si kupuju vína za pětistovku a kamarádím s Filipem Renčem, tak jsem pro tebe vyprázdněná celebrita, která nesmí psát o tom, co prožívá, protože to pro vás intelektuály není skutečnej život! Myslíš, že kolem mě lidi neroděj a neumíraj?! Že lidi v mým okolí necítěj?!“

„V tom se právě pleteš,“ odpověděla Nikol. „Nemysli si, že každá postava, kterou napíšeš, s tebou bude ve všem souhlasit.“

„Chceš mi dávat lekce tvůrčího psaní?!“ snažil se Oskar přeřvat reproduktory. Diskotéka šla do finále, parket bytněl různobarevnými stíny.

„Je mi jedno, jak žiješ. Mluvím k tobě jako čtenářka. Nemusíš obhajovat svůj život celebrity, ten je stejně strhující jako všechny ostatní životy. Jenom bych si o něm ráda přečetla něco, co bude mít stejnou šťávu jako tvoje první knížky…“

Dohrála hudba, ticho vrhlo tlakovou vlnu až na bar a spisovatel i studentka se odmlčeli. Oskar od sebe odstrčil nedopité campari a zadíval se na Nikol. Světla na parketu zhasla a on poprvé uviděl skutečnou barvu její pleti. Představil si, jak se na téhle barvě černá květina jejího klína, ke které pořád toužil přivonět (metafora je klíčem ke skutečnosti, četl kdysi malý Kvido).

„Nebuď smutnej,“ pohladila ho Nikol po předloktí. „Pomohls mi. Myslím, že už mám lepší představu, o čem píšeš.“

Oskar se na ni vděčně usmál. „Nechceš podpis?“

„Ale jo,“ Nikol se k němu naklonila a rty se letmo dotkla jeho ucha. „Na bříško…“

Oskar, znovu plný života, začal hledat propisku. Takovýhle večer Slomek nikdy neprožije! A co teprve Klaus? Oskara ta představa dokonale vzrušila.

Oskar je smyšlená literární postava. Tento text vychází z přemítání o knihách, ne o jejich autorovi.