Jan Poláček:
Spěšný vlak Ch.24.12.
Argo

Autor, držitel Ceny Karla Čapka a Ceny Knižního klubu, se vydává do českého městečka Chrud. Píší se padesátá léta, celá planeta se hrdě podílí na budování Tisícileté říše a Hitler tráví svou zaslouženou dovolenou v Tibetu. Všichni jsou šťastní. Alespoň podle vysílání rozhlasu. Jenže Walter, český voják, ze kterého je teď metař, neví, co se děje za Chrudem, a neví ani, co se děje v něm. Jen tuší, že tady nemůže zůstat. Poláček buduje tísnivost a mrazivost pomocí počasí i dialogů. Nejstudenější je ale nakonec právě ta nevědomost. Alternativní historie tady není lákavou variantou, i při vědomí, co se v padesátých letech na našem území skutečně dělo.

Blandine Le Callet:
Věnečky
Host
Přeložil Alan Beguivin.

„Čtenář, coby čestný host na svatbě, se přímo kochá touto jemnou studií mravů. Autorka projevila při zkoumání lidské komedie až entomologický talent. Její Věnečky lze doporučit všem, leda snad s výjimkou nastávajících manželů,“ napsala literární kritička Marianne Payot v L’Expressu o knize francouzské spisovatelky Blandine Le Callet, které snad i věříte, že se chce své profesi věnovat od desíti let, byť se podobných frází v medailoncích psavců a psavkyň nedopočítáte. Už proto, jak něžně se ve Věnečkách prokousává od laskavého úvodu až k dramatu posledních stránek.

Jan Šebelka
Román pro Quida
Akropolis

Záblesk svobody konce šedesátých let se topí v řádění normalizátorů. Ve Městě kdesi na severu začínají jako v celém Československu čistky a umělec Kolibáč hlučně tvoří nadživotní sochu prezidenta Gottwalda. Hlavní hrdina Marek Kafka vnímá syrovost doby optikou vypitých piv, naivního vzdoru, tíživých kocovin i divokých mejdanů. Bezstarostně si užívá studentského života i povolnosti budoucích učitelek. Netrvá to dlouho. Z fakulty mizí desítky pedagogů, mezi studenty se objevují donašeči, do hospod a fakultních chodeb se stěhuje strach. Gottwaldova socha nabývá rychle své obludné podoby…

Dalibor Funda
Poslední promítač ze Sudet
Prostor

Jako by tahle knížka povídek řetězených postavami i událostmi do volného, téměř románového celku připomínala, že čas prospívá paměti. Autor vyrůstal v pohraničí a nesamozřejmost takové situace inspirovaná dávným babiččiným vyprávěním ho teprve s velkým odstupem inspirovala ke vzájemně propleteným příběhům, k malým dějinám, v nichž spolu obyčejní Češi a Němci vycházeli mnohem složitěji a zároveň lidštěji než vládci, než se píše v učebnicích a než publicistika žádostivá efektních dramat často líčí. Funda, vzděláním architekt, ač pozdní debutant (1955), dokonce ukočíroval vztah reality a fikce: jemně magické atmosféře prózy pak podlehl Boris Jirků a jeho ilustrace bezděčně podtrhují, jak rozdílné životy žili a žijí páni a kmáni.