Ochrnuly jí ruce, polekala se a s vypětím všech sil se vydala ze své zahrady ve Zvoli do krčské nemocnice. Už ráno bylo nesnesitelné horko a paní Letenská se s lítostí a obavami dívala na prázdný plac před nemocnicí, kde by měly růst stromy, aby pohltily něco z výfukových plynů, jimiž se tady tetelí vzduch. Nad pláckem se však místo stromů tyčil obrovský reklamní panel, a na něm vyobrazený fotoaparát, který ale vypadal spíš jako holicí strojek. Přes celou plochu bylo řecké písmeno µ – a pod tím foneticky mjú. Paní Letenská, která měla klasické gymnázium a byla překladatelkou, si pomyslela, že je to negramotný přístup – to řecké písmeno se přece česky čte mí, mjú je anglická transkripce. Vůbec nechápala vtip takového sloganu.

Prošla širokou nemocniční branou na infekční oddělení, protože příčinou ochrnutí jejích rukou byla borelióza. Vedro bylo toho roku takové, že návštěvy na pavlači pod okny infekčního oddělení nevydržely stát, jak byla podlaha rozpálená.

Její spolupacientka si s rodinou a přáteli telefonovala mobilem, ale paní Letenská mobil neměla, vlastně až teď pořádně pochopila, co to je. Za paní Letenskou přátelé nechodili, bylo jim všem přes sedmdesát a málokdo v tom věku vydrží cestu rozpáleným dopravním prostředkem a stání na balkóně v plném slunci. Ležela v horku zalitá potem a vymýšlela reklamu, třeba: Po chodníku jde několik rodin s kočárky a dětmi, výfukové plyny z projíždějících aut těm malým vnikají přímo do nosíků nízko při zemi a u toho je nápis Pomoc! ve všech jazycích.

Když po třech týdnech paní Letenská opouštěla nemocnici, na obrovitém reklamním poutači už nebyl holicí strojek, ale nápis Inventura kapes. No to je docela dobrý proti zlodějům, pomyslela si, ale byla to reklama na mobily. Z té reklamy, pokud jí byla schopna rozumět, vyplývalo, že lidi mají vyházet všechny staré mobily a kdo bude mít nejstarší, vyhraje nový. No prosím, a ona se teprve letos dozvěděla, že vůbec něco jako mobil existuje.

Obrovité sloupy s velkoplošnou reklamou u nemocnice přibývaly, už jich byl celý les, když se paní Letenská s obtížemi sunula od zastávky autobusu k nemocniční bráně, všimla si Jana Třísky v šermířském oblečení, jak říká Všichni jsme v národním týmu. „Jak můžu já ovlivnit, jestli bude olympiáda v Praze?“ ptala se lékaře při kontrole a on řekl: „Nijak, paní, to je jen reklama.“ „Ale já v Praze olympiádu nechci,“ řekla. „A já myslím, že máme jiné starosti: napíšu vám na tu ruku ultrazvuk,“ řekl lékař.

Toho léta se vůbec nedostala na zahradu ve Zvoli, zakázala si na ni i myslet, jak to tam asi všechno uschlo. Sousedka paní Minaříková ji přijela navštívit s peticí, aby se nekácela borovice v zátočině. „Kdo by chtěl kácet takovou krásnou starou borovici?“ divila se paní Letenská. Přece ti, co tam chtějí stavět domy, borovice jim překáží, řekla paní Minaříková, podepsaly papír a paní Minaříková ho odvezla na obecní úřad. Paní Letenská jí dala s sebou dva sáčky ovesných vloček, aby je nasypala sýkorkám.

Při cestách na kontroly do krčské nemocnice paní Letenská viděla, že se zase vyměnily reklamy a že jich zase přibylo. Byly na nich vyfotografované žluté domky na zeleném trávníku a spokojená rodina, která hlásila, že ve Zvoli jsou ještě některé k prodeji. Takže ono už se staví a neví se pro koho? Když se koncem října ochladilo, vydala se přece jenom autobusem na zahradu a uviděla, že nejen ve Zvoli, ale i na poli nad její zahradou jsou rozparcelované pozemky, natažené dráty, zavezené koupaliště, vyasfaltovaná polní cesta a hlavně – jejich borovice je suchá. Paní Letenská nasypala sýkorkám vločky a ony se okamžitě slétly a s nimi brhlík a strakapoud. Jako by měli nějakou stížnost, s níž jim ale paní Letenská neuměla pomoci.

Pak se u nemocnice objevil rudý chlap, zubil se a vytahoval, že se ve chvíli stane sexuálním ďáblem. Paní Letenská se červenala, kdykoli kolem té reklamy jela, ale když se podívala na druhou stranu, stála tam na louce holčička v růžovém svetříku a připomínala, že ve Zvoli jsou ty nejhezčí domky pro jejich rodinu, i když už poslední. Holčičky, mějte se na pozoru! vymyslela si další reklamu a vystoupila.

Když paní Letenská vyjela na jaře na zahradu, viděla, že rodinné domky stojí všude až k plotu jejich uličky, borovice že je skácená a chata vykradená – chudák zloděj nevěděl, že uvnitř není kromě psacího stroje a slovníků vůbec nic.

Když se vrátila do Prahy, uviděla, že reklamních poutačů u krčské nemocnice zase přibylo. Na tom největším byly hezké žluté domy postavené u čistého jezírka, na jehož břehu seděla sýkorka, zvětšená jako na obraze Mistra Třeboňského. U toho výjevu bylo napsáno: Vyberte si lepší sousedy.

No bodejť, pomyslela si paní Letenská, já jsem vaši stížnost nedokázala vyřídit, tak co se mnou.