Hlavní obsah

Črta Jaroslava Rudiše: Teta

Právo, Jaroslav Rudiš, SALON

V kuchyni je vedro a šero. Teta topí, nevětrá a šetří vzduchem a světlem, snad aby se nevykoukalo. Do zahrady se naklonila zima, je pár dní do Vánoc.

Článek

„Tyhle kamna, to nejsou obyčejný kamna. To jsou válečný kamna. Ty vydržej všechno,“ podívá se teta z okna do zahrady, co patřila sousedce, a krájí mi sekanou.

„Ty kluku, tys nikdy neuměl říct ne,“ pohladí mě po vlasech, jako by mi bylo zase deset a ne skoro čtyřicet. Zakusuju se. Je to mastné a opravdové, tak jako vždycky. „A tak to je taky správný. Ti, co říkaj ne, jsou dávno studený. Je ta sekaná dost teplá, Jaroušku?“

Vzpomínám si, jak jsem v těch kamnech, na kterých teta i vaří a peče, rád topil. Sekali jsme s bratrem dříví, rozmělňovali ho na docela malé dračky a házeli je do ohně, občas mezi to přihodili krabičku sirek a strejda se divil, proč je v sednici takové horko, proč to tak bouchá a syčí, moc kroutil hlavou, když přišel od krav, králíků a slepic, ale teta se nedivila, zářila jako slunce v červenci, protože tenkrát byl právě červenec, a kolébala se kuchyní na jedné své a na druhé umělé kyčli.

„Teplo musí být. Teplo je dobrý na klouby. I na ty umělý,“ smála se tenkrát teta, jako se směje teď, když vchází dovnitř strejda a povídá: „Ve studni už zase není voda.“

Teta se dívá z okna do prosincové ledové zahrady na jabloně a třešně nahrbené stářím a říká: „To je tou dírou v zemi, Jaroušku, sto osmdesát dva metrů hlubokou.“ Dívá se na zmrzlá jablka, co nikdo nesklidil, dívá se na ně, jako by přivolávala tu chvíli, kdy spadnou na zem a pohltí je sníh.

„Ale já se na ně nezlobím. Ta díra nás zase proslavila po celé zemi. Po celém světě. Všude teď vědí, kde je Libuň, kde je Český ráj,“ říká teta a dívá se na hráz stromů naproti a vidí hráz písku u jámy lomu za Libuní, odkud vyvážejí písek do celého světa, protože je jemný skoro jako hedvábí, a tak z něho mohou vyfoukat nejfajnovější sklo, které pak také vyvážejí do dalšího celého světa a někdy i zase zpátky k nám. A kvůli tomu jemnému písku je předsíň i chodba u tety plná lahví s vodou, protože bagry v lomu přetrhaly sítě podzemní vody, a tak voda ve studni občas je, ale stále častěji není. A proto teta se strejdou už nemají domácí zvířectvo. Strejda všechno sám ručně pozabíjel, dvě krávy, dvě prasata a všechny králíky a slepice, maso naložil do stodvacítky a objel s ním všechny příbuzné po Českém ráji. Pozabíjel je všechny za tři dny, v ajfru a zlosti, jak říká teta, že pro ně neměl vodu, pozabíjel je všechny až na psa a kočku, co mají místo dětí, a kohouta, který před ním utekl na střechu kurníku, a tak je teď taky jejich syn.

„Jak se člověk postaví hlavou proti přírodě, nemůže to dobře dopadnout,“ povzdychne si teta a strejda přikyvuje a vstává, protože musí na dvorku ještě posekat dříví.

„Jo jo, za slávu Čech se vždycky musí platit,“ dodá teta a zeptá se, jak se mi žije v Praze a jestli se mi po Českém ráji nestýská.

Chci něco říct, ale v puse mám sekanou.

„Já věděla, že ty to někam dotáhneš, ale že budeš psát knížky, to by mě nikdy nenapadlo, já knížky nikdy nečetla, já mám rádio,“ krouží teta kolem stolu s pekáčkem sekané, tančí jako baletka s věčným drdolem a úsměvem, přikrajuje mi sekanou, směje se a pak se zeptá, jestli bych si nedal kyselou okurku, a já říkám, že dal, ale teta říká, to je dobře, že si nedáš, okurky jsou pro slečinky, pro chlapy je maso, a já vím, že teta poslouchá svět jen napůl.

„Ty kamna krásně topěj,“ říkám a sundávám si svetr.

Teta najednou slyší, otevírá výheň, přihazuje polínko a něžně pohladí kliku u trouby.

„Jojo. Vždyť já v nich málem upekla i našeho kocoura. Jak se zaklapnou dvířka u trouby, je konec, ven se nedostaneš. A já vařím kafe a slyším škrábání a mňoukání, a tak jdu otevřít dveře na chodbu, aby mourek mohl dovnitř, ale on tam není. A hnětu těsto a pořád slyším to mňoukání a škrábání, tak jdu do parádního pokoje, ale on tam není. A škrábu brambory a pořád slyším to mňoukání a škrábání a otevřu pícku a z ní vystřelí kocour celý horký a kouří se mu od pacek a od ocasu, rošťákovi, a tak jsem ho pak musela měsíc mazat psím sádlem,“ září teta.

„Ale Božka Kvapilová, ta odnaproti, co ji vzala mrtvička, tam svýho kocoura upekla dočista. Kamna ji chudáka přežily. Taky válečný,“ podívá se teta z okna do sousedčiny umírající ledové zahrady a utře si ruce do zástěry.

Reklama

Související témata:

Související články

Fejeton Jaroslava Rudiše: Ledový ostrov

Jsme dávno na dálnici severně od Brém, když Thomasovi zazvoní telefon. Volají z ostrova. Všude náledí, sníh a vítr, možná by bylo lepší čtení zrušit. Thomas...

Výběr článků

Načítám