Bylo to setkání, které sice nenabídlo nic věcně konkrétního, ale právě proto se samo stalo hezkou metaforou – mimo jiné se tu stejně dlouho jako o letech devadesátých mluvilo o komunistických osmdesátkách. Pro dokreslení jeden obraz: Režisér Tyc tepe do svých kolegů, kteří na sklonku osmdesátých let mohli na Barrandově točit jen proto, že vstoupili do strany. A vyzdvihuje svou osobní odvahu – ano, nebyl mezi nimi. Načež se slova chopí Cieslar, který si naopak kvůli možnosti natáčet nechal červenou knížečku vystavit. Stoupne si a s mikrofonem u úst provede veleokázalou sebekritiku, jedenadvacet let po Listopadu. Načež zmatený a vyděšený Tyc říká něco ve stylu: Ježíš, to jsem nevěděl! Já se před začátkem besedy tady Honzy Hřebejka ptal, jestli jsi byl ve straně. A on říkal, že určitě ne. Já bych o tom jinak nezačínal.

Kromě trapna dojde i na osobní prezentace většiny zúčastněných, kteří místo aby hledali klíče, principy a aspoň náznaky zobecnění, mluví hlavně o sobě a svých dílech, neopomenou ani veselé historky z natáčení. A méně úspěšní z nich se nenápadně vemlouvají do přízně těm více úspěšným.

Zbyněk Vlasák

Zbyněk Vlasák

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Zbývá zodpovědět otázku, co tohle setkání filmařů o devadesátkách vlastně řeklo. Kromě toho, že nás vychovaly k egoismu, taky to, že o nich zmínění pánové nejsou schopni zformulovat aspoň trochu originální teze, a tedy je těžko mohou zachytit filmovou řečí. Takže zásadního snímku o devadesátých letech se od těchto tvůrců nejspíš nedočkáme.

Jinak ale byla tahle beseda hlavně o současnosti.