„Víme, že jen podnikatelský sektor je tvůrcem bohatství společnosti, ne stát.“ Tato věta z Programového prohlášení Vlády ČR se obzvlášť vyjímá v textu, v němž apokalyptické obrazy zadlužené společnosti, která se žene do záhuby, doplňuje ujištění, že tato „vláda rozpočtové odpovědnosti“ má správná řešení, jak sociálnímu rozkladu a ekonomickému chaosu zabránit. Ačkoli padne zmínka o globální krizi, vinu za ni tato vláda dává politickým vůdcům, a ne finančníkům, jejichž rizikové operace svět v roce 2008 do krize přivedly a kteří se právě u vlád jednotlivých států dožadovali, aby finančními intervencemi zachránily kolabující trhy.

Na první pohled to téměř vypadá, že se v naší společnosti zastavil čas, protože citovaná věta jako kdyby vypadla z úst některých ekonomických ministrů z počátku 90. let minulého století. Samozřejmě se jedná o nesmysl, jaký dnes může zaznít jen na periférii světové ekonomiky a politiky. A přece bychom měli při četbě Programového prohlášení zpozornět. V uvedené větě i dalších částech textu se totiž ukazuje jedna globální hrozba, kterou však není ekonomická krize nebo kolaps systému veřejných financí, ale celkový rozpad sociální dimenze moderního občanství.

Před šedesáti lety napsal sociolog Thomas H. Marshall významnou studii Občanství a sociální třída, ve které rozlišil tzv. základní občanská práva, politická práva a sociální práva. Zjednodušeně řečeno, zatímco velké občanské revoluce ve Francii a USA na konci 18. století byly bojem o základní práva, po celé 19. století a na počátku 20. století probíhal boj o práva politická. Podle Marshalla však člověk nemůže být plnohodnotným občanem bez sociálních práv, která kompenzují nevýhody vznikající z ekonomických a sociálně třídních nerovností. Poválečným úkolem evropských demokracií potom mělo být vybudování sociálně spravedlivé společnosti, ve které tyto nerovnosti nebudou občanům na překážku při uplatňování základních a politických práv.

Ačkoli marxističtí i konzervativní odpůrci Marshallovu koncepci tzv. sociálního občanství ostře napadali, stala se kanonickým výkladem nejen moderních dějin boje za občanská práva, ale i důležitou obhajobou poválečného sociálního státu. V takovém státě se spravedlnost nevyčerpává jen zákazem diskriminace a všeobecnou formální rovností před zákonem, ale obsahuje i tzv. sociální spravedlnost, což je termín zcela relativní a dobově i místně vždy značně proměnlivý. Tato forma spravedlnosti se týká zrovna tak celkového bohatství společnosti jako i potírání nejrůznějších nerovností, které v takové společnosti vznikají, od přístupu ke vzdělání a zdravotní péči až po faktickou diskriminaci žen ve veřejném životě nebo sociální vyloučení starých a zdravotně postižených osob.

Na rozdíl od formální spravedlnosti jako rovnosti všech občanů před zákonem je sociální spravedlnost předmětem neustálého politického vyjednávání a zdrojem konfliktů. V moderní společnosti je stejně tak podezřelá pro svou nejasnost jako i nepostradatelná pro schopnost odstraňovat nerovnosti, které jinak nelze na vahách slepé spravedlnosti zvážit. Původní étos sociální spravedlnosti a práv ve druhé polovině 20. století vycházel z přesvědčení, že v politickém společenství mají mít všichni občané bez ohledu na sociální postavení možnost spoluutvářet demokratickou společnost a faktické sociální nerovnosti v něm nesmějí ohrožovat občanskou rovnost.

Abychom porozuměli Marshallově koncepci sociálního občanství, stačí si připomenout slavný film Gosford Park amerického režiséra Roberta Altmana. Na venkovském sídle žijí privilegovaní aristokraté se svým služebnictvem ve zvláštní symbióze lži, přetvářky a vzájemného pohrdání ústícího až do vražedné nenávisti. Po generace jsou zde všichni třídně rozděleni na ty, kdo žijí „nad schodištěm“ a „pod schodištěm“. To vše se ale nakonec ukazuje jako kulturní fasáda, za kterou již v plné síle bují moderní industriální společnost a raný konzumerismus první poloviny minulého století. Zatímco snobská šlechta stále ještě naříká, že servírovaný džem není domácí, ale kupovaný, služebnictvo již využívá automobil, tento nový symbol lidské mobility, aby z panství ujelo a zbavilo se tak protivného panstva.

Moderní doba skutečně otevírá nové příležitosti i těm, jejichž vyhlídky, máme-li parafrázovat Dickense, nikdy nebyly „nadějné“. Jak ale Altman se svým typickým sarkasmem ve filmu ukazuje, v každé společnosti a době někdo žije „pod schodištěm“, i když to není komorník, ale třeba filmový asistent. Neměli bychom tedy propadat iluzi, že po schodišti všichni vystoupáme na nějaké „místo na výsluní“. Spíš jde o to, aby toto pomyslné schodiště sociální stratifikace nebylo ani příliš strmé, ani příliš vratké a aby v suterénu nezabíjela vlhkost a infekční choroby, zatímco lékařská služba by ošetřovala jen ty, kdo v horních patrech právě uklouzli po kaviáru rozsypaném na podlaze.

Již dávno před Marshallem si na přelomu 19. a 20. století tyto nové sociální rozdíly a konflikty mezi bohatými a chudými uvědomovali filosofové a politici po celém moderním světě. Jak velmi prozíravě pochopil například i Tomáš Garrigue Masaryk, politická otázka moderní demokracie se stala především otázkou sociální. Hospodářská a společenská bída, která se týká hmotných i nehmotných statků, podle Masaryka prostupuje všechny oblasti života moderní společností. Prvním úkolem politika musí proto být odstranění této bídy a řešení sociální otázky, která „dnes znamená neklid a nespokojenost, touhu a strach, naději a zoufání tisíců a milionů“.

Stejně jako pro mnoho jiných politiků a filosofů oné doby představovala tato otázka i pro Masaryka především potřebu kriticky se vyrovnat se socialismem a marxismem. Proti třídnímu boji tak postavil ideály humanitní a proti komunistické utopii vyzvedl demokracii jako každodenní pracovní úsilí, které musejí společně a bez rozdílu sdílet všichni občané.

V těchto souvislostech jistě stojí za zmínku, že i slavný filosof Friedrich von Hayek, jehož přirovnání socialismu k „cestě do otroctví“ se ve druhé polovině 20. století stalo základním východiskem ekonomického neoliberalismu, se podobně jako Masaryk domníval, že zatímco socialismus lze kriticky vyvrátit jako falešnou teorii a politickou ideologii, sociální spravedlnost nelze jen tak smést ze stolu, protože je vnitřní součástí demokratického života. Zatímco socialismus je nebezpečím pro občanské svobody i demokracii, sociální stát tyto svobody nemusí nutně zničit, a proto je jeho liberální kritika podle Hayeka mnohem obtížnější a její výsledky mnohem nejednoznačnější.

Namísto vzájemného třídního pohrdání a skryté nenávisti mezi těmi, kdo žijí „pod schodištěm“ a „nad schodištěm“, se ale v české společnosti ustálila Masarykovu politickému a morálnímu modernismu velmi vzdálená představa, podle které ti, kdo žijí „v zámku a v podzámčí“, nakonec tvoří jednu vzájemně si blízkou a prospěšnou pospolitost. Touto rovnostářskou idylou nejrůznějších „lidí a lidiček“, co spolu žijí v „městečkách na dlani“ a „vesničkách střediskových“, dodnes nedokázal otřást ani břitký a ironický pohled pražského intelektuála Franze Kafky, který popisoval onen metaforický život na „zámku“ jako nesrozumitelný, neproniknutelný a vůbec celkově klammný. Ačkoli se ke Kafkovi rádi hlásíme, zůstává pro nás dnes možná větším cizincem než kdykoli v minulosti.

Rovnost a rovnostářství je moderní české společnosti vlastní, jak o tom svědčí nejen literární modely, ale i výsledky sociologických výzkumů a ekonomické statistiky, podle nichž u nás majetkové rozdíly patří k nejmenším v Evropské unii. O to víc je třeba se ptát, co se děje s takovou společností, když si v ní několik vyvolených nechává stavět klimatizované stáje pro koně a skupuje ve velkém stylu vily ve středomoří, zatímco prostým občanům dnes jejich vláda tvrdí, že si žijí nad poměry a nemorálním způsobem projídají společné bohatství. A jak se musí v takové společnosti cítit ti, kterým se po roce 1989 opravdu podařilo poctivě vystoupat po schodišti výš a dnes jsou terčem závisti těch dole na straně jedné i pohrdavého výsměchu velmi úzké, ale o to zkorumpovanější oligarchické elity na straně druhé?

Co se děje se sociálním občanstvím, když se chudákovi říká, že žil zhýrale, a proto se mu sebere to málo, co měl? Nečtou čeští konzervativci evangelijní podobenství o hřivnách nebo příběh o prokletí fíkovníku nějakým zvrhlým způsobem jako nové přikázání Obohacuj se, nebo budeš vyvržen!? A kde se v nich ta opovážlivost vůbec bere v časech, v nichž i pravicově liberální političtí vůdci ve světě jasně říkají, že za způsobenou krizi sice budeme muset zaplatit všichni, ale bohatí a ti, kdo ji způsobili, mnohem větším dílem? Vede naše politiky a jejich poradce cynismus, nebo neznalost?

Ve sporu o sociální občanství v žádném případě nejde jen o ryze technický spor týkající se míry přerozdělování zdrojů ze státního rozpočtu a snižování výdajů. Nejedná se ani o pouhý politický nebo ideologický spor mezi politickou levicí a pravicí, protože například britská pravice prosazovala poválečnou politiku celonárodního a třídně nerozdělujícího konzervatismu až do 70. let minulého století. Podobně i němečtí křesťanští demokraté stáli u zrodu sociálně tržního hospodářství, bez něhož by poválečná německá státnost a ekonomická obnova nebyly vůbec myslitelné.

Dnešní spor o sociální občanství a spravedlnost je mnohem zásadnějším sporem o samotné fungování hospodářského a politického systému a o meze sociálních očekávání, jejichž překročení by vedlo k hospodářskému nebo politickému kolapsu. Jinými slovy ptáme se, co můžeme legitimně očekávat a požadovat od politiků bez toho, že bychom ohrozili samotné fungování demokratického systému. Stejně tak se ptáme, co lze očekávat a čeho se lze dožadovat od systému tržní ekonomiky. Můžeme opravdu všichni mít hypotéky a spotřební úvěry, jak nám slibovala donedávna každá bankovní pobočka? Mohou bohatí mít rovnou daň, když mnohem víc využívají společné statky, jakými jsou například sítě veřejných komunikací, a jejich osobní spotřeba a životní styl víc zatěžují životní prostředí? Mohou všechny rodiny bez rozdílu příjmů mít tytéž rodinné přídavky? A mohou si střední vrstvy nárokovat státní dotace opery a exkluzivních galerií, když na sociálních periferiích přetrvává hmotná bída a chudoba?

Tyto a mnoho dalších otázek se s mimořádnou naléhavostí objevily v západních společnostech již během ekonomických krizí 70. let, které ukázaly, že hospodářské a politické systémy západních demokracií již nemají schopnost uspokojovat rostoucí sociální očekávání a že se sociální stát ocitl v pasti mezi tržními zákony, železnou klecí byrokratické vlády a skupinovými zájmy. Poválečná sociální smlouva založená na sociálních právech a její zhmotnění v sociálním státu se v západních demokratických společnostech začaly rozpadat.

Do této pasti postupně spadly i politické strany, protože levice i pravice postupně ztratily to, co je pro každou politiku nejdůležitější, totiž schopnost definovat, co je nám všem společné. Zatímco levice postupně hledala ideologické východisko z krize sociálního občanství a státu v politické podpoře nejrůznějších sociálních skupin a jejich kolektivních identit, pravice pro změnu ve jménu individualismu odmítla samotný pojem společnosti. Na jedné straně zaslepení politikou identit, romantizujících rozmanitost nejrůznějších pospolitostí jako absolutní politický princip, a na straně druhé snaha vidět společnost jen jako účelové seskupení umožňující sledovat individuální zájmy a osobní cíle.

Dnešní ekonomická krize dlouhodobou krizi sociálního státu a občanství jenom urychlila. Z hlediska tohoto vývoje je česká společnost typicky opožděnou společností, v níž jsme mohli většinu rozhodujících změn na hospodářské, politické i ideologické mapě Západu sledovat jen zpovzdálí a přes železnou oponu. Nelze se tak divit, že k diskusím o sociálním občanství jsme v posledních dvaceti letech přispěli jen intelektuální selankou a šarádami kladoucími rovnítko mezi stát sociální a stát socialistický. Pro mnoho českých ekonomických reformátorů té doby také byla největším trnem v oku právě ta část Listiny základních práv a svobod, která upravovala sociální a ekonomická práva, i když se jejich ústavní ochrana podstatně odlišuje od ostatních práv a svobod. Postkomunistickou intelektuální zbídačenost potom dokreslovalo orwellovské ztotožňování soukromého zájmu s jediným zdrojem společenského dobra a označování veřejné sféry i státu za původ všeho zla.

Jak je vidět, i po dvaceti letech lze nalézt v programovém prohlášení vlády otisky této myšlenkové bídy. Nečasův kabinet se sice zavazuje provést „hluboké strukturální reformy veřejných systémů“ a „chránit svobody a individuální práva našich občanů“, ale nikde nepadne zmínka, že svobody a práva jsou součástí těchto systémů, a ne nějakým obecným principem vlajícím ve volném prostoru a rozprostírajícím se nad celou společností jako nějaká sekulární forma Ducha Svatého. Ve skutečnosti to jsou ale právě vládní systémové reformy, co předurčí, jaké budou naše svobody a práva.

Žádná vláda nevyřeší dlouhodobou krizi sociálního státu, ale každá by měla ve svých reformách stále vycházet z toho, co věděli již liberálové a demokraté na konci 19. století a z čeho později vznikala koncepce sociálního občanství. Je to poznání nutnosti zabránit tomu, aby individuální svoboda v důsledku vedla ke zbídačování většiny na úkor privilegovaných menšin, ale i tomu, aby politika rovnosti nevyústila do stavu, v němž budeme stát všichni v jedné řadě a v okovech, od nichž budou mít klíče státní úředníci.

Sociální stát, jak ho známe, jistě dřív nebo později zanikne. Sociální občanství, jehož koncepce vždy vycházela ze schopnosti pochopit vzájemnou závislost obou zmiňovaných příkazů moderní politiky a také je prakticky skloubit, ovšem zaniknout nesmí. Jen tak se totiž politická vláda dokáže současně vyhnout totální byrokratizaci i privatizaci státu, v němž má vládnout. V Programovém prohlášení Vlády ČR, které tento měsíc vyslovila důvěru Poslanecká sněmovna, ovšem takové pochopení zcela chybí. Zatímco někteří členové vlády nebo jejich poradci si s okovy spojují samotný stát, druzí si z tohoto státu po léta dělali dojnou krávu a nyní celé společnosti s maloměšťáckou drzostí tvrdí, že jsme si naše společné bohatství projedli v sociálních dávkách. Budovatelské nadšení pro sociální škrty, postupující privatizace politiky do rukou podnikatelských skupin a podřízení státu jejich zájmům ukazují, že vyhlídky této země nejsou příliš nadějné.