O autenticitě: V našich filmech herci mluví svým jazykem. Například když jsme hledali obsazení pro Zvedá se vítr, Cillian Murphy roli dostal ne proto, že je hvězda, ale protože pochází od Corku, kde se děj odehrává.

Když totiž postavám seberete jazyk, vezmete s ním i velkou část osobnosti. Jazyk je víc než zvuk. Obsahuje specifický humor, vtipy, odkazy, má co dělat s výběrem slov, pohledem na svět, oživuje konkrétní místo. Navíc to, že herci mohou mluvit přirozeně, je důležité pro improvizaci. Když používáte reálný jazyk, můžete být mnohem víc realističtí.

Pokud je ve filmu něco, co nezní opravdově, vadí mi to. Chci filmu věřit. I svícení může zničit realističnost scény, proto se snažíme jen doplňovat přirozené světlo. Taky s hudbou musíte zacházet velmi opatrně, aby vás neodváděla jinam.

O politicích na plátně: Dnešní dokudramata, která používají politici ve svých kampaních, jsou jiná, než jaká jsme my točili v šedesátých letech. Politici ten formát využívají, manipulují se vším, co se tam objevuje – s tím, jak vypadají, jak hovoří, jak jsou představeni.

Nejsem ani velký příznivec filmů, kde herci představují reálné lidi, třeba právě politiky. Nemám je rád, protože nevím, čemu mám věřit. Je to pravdivá interpretace té postavy? Vždyť je ovlivněná hercem. To už se radši podívám na klasický dokument, kde aspoň vím, co jsou pravé záběry.

V našich filmech vždy stavíme fiktivní postavy do reálného prostředí a situací, a tím odhalíme a popíšeme i mnoho okolností dnešního světa a života. Proto většinou se scenáristou Paulem Lavertym začínáme právě u postav, ty jsou nejdůležitější. Nemůžou být ovšem hlásnou troubou našich názorů, musejí být věrné samy sobě.

Snímek Kena Loache Hledá se Eric se točí kolem zpovídání se britského pošťáka fotbalové celebritě Ericu Cantonovi.

Ze snímku Kena Loache Hledá se Eric

FOTO: www.iffkv.cz

O práci s herci: V divadle musíte zkoušet. Herec vyjde z historie své postavy a jejího prostředí a dostane se přes její přirozené reakce až do fáze, kdy má reakce naučené. Ve filmu tohle nefunguje. Ten by měl být o objevování. Kdybych s herci deset dní zkoušel, tak by se vytratila spontaneita. My začínáme bez scénáře, zkoušíme rodinnou dynamiku, role, vztahy, kdo s kým kamarádí, kdo se koho bojí. Improvizujeme, aby se neztratil moment překvapení. Nejde o to být vycizelovaný, ale o to, aby herci zůstaly jeho instinkty.

Mimochodem když jsem začínal, stavěl jsem se jako mladý drzý fracek do opozice vůči hnutí Free Cinema (které zaneslo na konci 50. let sociálně realistický styl do britského filmu – pozn. red.), protože filmaři z Free Cinema používali herce z divadla. Víc jsem se inspiroval neorealismem.

O dramatu Sladkých šestnáct: Natáčeli jsme ve skotském městě Greenock, které bylo proslulé stavbou lodí. Pak se loděnice zavřely. A z nejlepších obchodů se stala solária. Do nich se totiž daly dobře investovat peníze z drog, aniž by je bylo možné vystopovat. Lidé na severu Británie jsou velmi bledí – přezdívá se jim lahve od mléka. V Greenocku ale všichni vypadají, že se právě vrátili z Karibiku.

Když jsme tam byli, poblíž místa natáčení se zrovna stala vražda spojená s drogami. Vzdělané děti z tohoto prostředí odcházejí pryč, ale většina těch, co jsou jako hlavní hrdina snímku Sladkých šestnáct Liam, nevidí žádnou jinou perspektivu a uvíznou tam. Společnost je v podstatě odvrhne.

Po tom, co jsme tam dotočili, jsem dostal dopis manželky politika, který měl na starosti místní finance. Ptala se, jestli můžu něčím přispět a inspirovat tyto mladé lidi. Odepsal jsem jí, že ne. Pokud totiž její manžel rozhoduje o tom, kam se bude investovat, je to on, kdo by měl něčím přispět. Tím, že peníze radši dá do továren, aby vytvořil pracovní podmínky. Žádná charita pak nebude třeba. Děti jako Liam musejí mít nějaký základ, práci, jistotu, aby měly šanci. V té oblasti je jeden ze čtyř lidí pořád nezaměstnaný, jejich děti nechodí do školy. Jsou to bezejmenné postavy, o nichž nikdo neví a nechce vědět, a to je posílá ke dnu.

O síle kinematografie: Film vás na něco upozorní, vyvolá ve vás emoce, naštve vás, inspiruje, může ovlivnit váš náhled a klást nějaké otázky. Ale nakonec to je na vás, co jste s tím schopni udělat.

Já točím filmy hlavně kvůli komunikaci s diváky. Snažíme se tvořit co nejvíc promyšleně, chceme, aby si publikum něco odneslo a je zajímavé na různých diskusích vidět, jestli to funguje. Proto se radši s diváky bavím o tématech svých filmů než o jejich technice a o tom, jak přesně jsme je natáčeli.