Demokratická moc může být definována odkazem na tři pojmy: vláda zákona, která vynucuje, vláda veřejného mínění, které přesvědčuje, a sociální vědy, které racionalizují politické jednání. Vláda zákona patří k pojmům, které dnes umí vyložit každý středoškolák, tvorba veřejného mínění ve svobodném veřejném prostoru je už pojem problematičtější. Za jakých podmínek se ve veřejném prostoru formují rozumná mínění, díky nimž se společnost nerozpadá do znepřátelených klanů a tříd, ale zůstává celkem? Média jsou dnes hnána komerčními zájmy a ty nejsou nepolitické, diktatura bavičství a poslechovosti, která odpolitizovává veřejný prostor, je sama druhem politiky.

Jiří Pehe

Jiří Pehe

FOTO: Archív, Právo

Sociální vědy jsou funkčním substitutem tradic v (post)moderní společnosti, v níž se tradiční orientační body hroutí pod tlakem průmyslového růstu a vynucené mobility. V jejich kontextu vznikají politické programy jako socialismus, liberalismus, konzervativismus, solidarismus a různé „revoluční projekty“.

Jiří Pehe ve svých úvahách, které pod názvem Demokracie bez demokratů počátkem léta vydalo nakladatelství Prostor, ale připomíná nejdůležitější rys demokracie – schopnost celé společnosti měnit se v reakci na napětí mezi třemi sférami společenského vývoje – legalitou, legitimností a sociálními vědami. Posouvá definici demokracie od kolektivistického projektu vlády většiny či lidu k projektu společnosti, v níž je schopnost dohodnout se na racionálních změnách nejdůležitějším veřejným statkem – všeho je nedostatek, jen idejí, zkušeností a alternativních hledisek lidí je dost, jde jen o to, aby získaly váhu ve veřejném prostoru.

Demokracie nesplývá s žádným systémem, všechny podvrací. Spíše než systémem je totiž governancí sociálních, psychologických, kulturních a historických podmínek, v nichž informace a kritické obrazy společnosti vedou k její proměně. Masaryk řekl, že demokracie je diskuse. To zní dnes banálně, ale ta jednoduchá věta je základem toho, co se nazývá deliberativní demokracie, tedy demokracie, v níž se zájmy lidí nejen agregují, ale i hluboce transformují, stávají se rozumnějšími a lidštějšími.

Interpretuji název knihy Jiřího Pehe takto: formule demokratický systém je oxymóron, contradictio in adiecto; není to systém, ale péče o politicko-sociální předpoklady společenského pořádku, v němž se co největší počet lidí úspěšně angažuje za možnost žít ve shodě s vlastním rozumem a svědomím: „Bez valného zájmu či porozumění větší části české politické i komentátorské obce se tak postupně vynořuje nový model vládnutí (governance), v němž demokracie a politické strany nejsou nezbytně synonymy. Naopak zatvrzelé trvání na stranické politice coby hlavním pilíři moderních demokratických systémů je kontraproduktivní, chceme-li více demokracie. Našim cílem by v takovém případě totiž měla být pokud možno snaha o co největší produktivní zapojení všemožných aktérů do demokratického procesu, jakož i o posilování liberálního konstitucionalismu.“

V dějinách demokratických zemí vždy nastávají období, kdy je třeba volit mezi systémem a demokracií. Tak například v šedesátých letech bylo třeba volit mezi socialismem a demokracií; mnoho komunistů si tehdy zvolilo demokracii, jejich životy se pak v důsledku té volby dramaticky proměnily, stali se psanci systému, který pomáhali budovat. Jádrem dnešní krize je potřeba volit mezi globálním kapitalismem a globální demokracií. V květnových volbách ale zvítězily v česku síly, které chtějí více kapitalismu a méně demokracie, to je vývoj, kterému demokraté musejí klást rozhodný odpor. V systému informačních, historických, kulturních a mocenských asymetrií, který kapitalismus neustále generuje, rozum a svědomí jen překážejí, převládá poptávka po přizpůsobivosti.

Kniha Jiřího Pehe vyvrací naivní pravičácký žvást, podle něhož je kapitalismus demokratický jaksi vlastní setrvačností: „Stejně jako může ohrožovat demokracie v podobě tyranie většiny kapitalismus, má i kapitalismus v sobě zakódovány tendence, které naopak ohrožují demokracii. Tak především trh má tendenci kolonizovat veřejný prostor, a to jak v podobě privatizace veřejných statků, tak v podobě vytlačování veřejnosti coby jedné z forem občanské společnosti z veřejného prostoru.“

Václav Bělohradský

Václav Bělohradský

FOTO: Právo

Z ideového dědictví Václava Havla Pehe oceňuje především úvahu Politika a svědomí, v níž autor předjímá dnešní krizi demokracie, kterou lze řešit jen eticky – volbou globální demokracie proti globálnímu kapitalismu. Otázkou, na niž neumíme zatím odpovědět, je, zda proces globalizace ustavuje prostředí, v němž je demokratické vládnutí vůbec možné, a zda proto boj za rozvoj demokracie nemusí být také bojem proti ekonomické globalizaci.