Hlavní obsah

Fejeton Zuzany Válkové: Krteček, du bist so wunderbar

Právo, Zuzana Válková, SALON

Často se mi stává, že zaměním seriózní informaci za vtip. Tohle přece nemůže myslet vážně, že jo, říkám si se smíchem. Víš, mám takovou drobnou vadu, chtěl bych totiž, aby byli všichni tak dobří jako já, říká mladík a já se s hýkáním plácám do kolen, jak je báječně sebeironický. Kopačky dostává až o tři dny později. I proto dodnes nevím, jestli se mám ze stánku s českými specialitami kousek od berlínského Senefelderského náměstí radovat, anebo propadnout trudnomyslnosti, protože na něj nemám měřítko.

Článek

Senefelderplatz ve čtvrti Pankow je podle našeho průvodce, trilingvního Západoněmce Stefana, ideálním místem pro přátelské posezení. Stefan je historik působící při hranici Německa s Polskem, kde pozoruje mezinárodní tření, ačkoliv už blíže nespecifikuje, co s ním pak dělá. Na hranici německo-české by údajně taková zábava nebyla, dozvídáme se, a se smíšenými pocity se tomu smějeme. Smíšeného veselí přibude, když dojde řeč na národnostní charakteristiky – jak Stefan, tak jeho kamarádka Edita mají se životem ve střední Evropě své zkušenosti. Chvílemi proto nabývám dojmu, že jsem doma tupá turistka, případně, že jsem nestihla nasbírat dost vtipů o Polácích. Jenže Edita nezná Krtečka, tak co může doopravdy vědět?

Stefanova pozorování o životě v Česku jsou přesná nejen proto, že randí s Ostravačkou. Kromě plynulé polštiny zvládá s rozkošným měkkým přízvukem i češtinu a mé, rovněž slezské, srdce se tetelí. Kontroverzi do hovoru zavleču až já nejapným vtipem o tom, že pád Rakouska-Uherska považuji za smutný konec českoněmeckého bratrství, což jako verbální figuru ve společnosti historiků nikomu nedoporučuji. Ostré hrany zbrousím návdavkem rakouského veltlínského, který by smířil i Macha s Horáčkem.

Není ovšem demokratičtějšího města, než je Berlín. Přít se můžete s kýmkoliv o čemkoliv, piercing nosit všude, kde neohrožuje vaše vitální funkce, a vypadat jako občan Zeměplochy, pokud tím neohrožujete práva spolucestujících v U-Bahnu.

Život v Berlíně pučí navzdory průšvihům minulého století, vykotlané kostelní věže se tyčí jako statné patronky moderních svatostánků, zbytky Zdi zase jako připomínka časů, kdy jste se mohli octnout o nepřekonatelných padesát metrů mimo. Nic se tam ale už nebere zbytečně vážně.

Až budete odcházet, odbočte druhou ulicí vlevo, čeká tam na vás Rübezahl, usmívá se poťouchle Stefan, a já si jeho nadšení překládám jako vtip, protože mě německý ekvivalent českého pána lesů – Krakonoše – zrovna naučil.

Když ale zahlédnu z kartónu vyřezanou siluetu dobrého vojáka Švejka, trochu mi zatrne. Tady je Krakonošovo, hlásá český nápis na stromě nad krámkem v útrobách úhledného německého činžáku. Druhý Švejk stráží obchod i z opačné strany, a v ruce pro změnu třímá pivo. Nesnáším Švejka.

Miňonky, zahuštěné mléko, Vlnky, becher, slivovice Jelinek!!!!! huláká pouliční poutač opřený o vykotlaný televizor značky Orion, do kterého majitel umístil výjev z běžného života Spejblovic rodiny. Pokud se nepletu, Hurvajs v ní zrovna Spejbla dekapitoval. Slunečník pro zákazníky „typicky českého obchodu“ nese značku pivovaru ceněného skoro jako zlatá rezerva v ČNB, a já si uvědomuji, že s touhle estetikou nedokážu koexistovat na jednom chodníku. Pak se zjeví majitel. Na hrudi má barevnou tetáž Spejbla a Hurvínka, jimž věnoval celou vnitřní expozici, kolemjdoucí Němci si ho fotografují a českou němčinou říkají: Ja, ja, das ist sehr tschechisch. Pak nám přes Goťákovo vyznání Lady Karneval vynadá, protože očumujeme a nic si nechceme koupit.

Prosím vás, že je tohle humor? Že je?

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám