Senefelderplatz ve čtvrti Pankow je podle našeho průvodce, trilingvního Západoněmce Stefana, ideálním místem pro přátelské posezení. Stefan je historik působící při hranici Německa s Polskem, kde pozoruje mezinárodní tření, ačkoliv už blíže nespecifikuje, co s ním pak dělá. Na hranici německo-české by údajně taková zábava nebyla, dozvídáme se, a se smíšenými pocity se tomu smějeme. Smíšeného veselí přibude, když dojde řeč na národnostní charakteristiky – jak Stefan, tak jeho kamarádka Edita mají se životem ve střední Evropě své zkušenosti. Chvílemi proto nabývám dojmu, že jsem doma tupá turistka, případně, že jsem nestihla nasbírat dost vtipů o Polácích. Jenže Edita nezná Krtečka, tak co může doopravdy vědět?

Stefanova pozorování o životě v Česku jsou přesná nejen proto, že randí s Ostravačkou. Kromě plynulé polštiny zvládá s rozkošným měkkým přízvukem i češtinu a mé, rovněž slezské, srdce se tetelí. Kontroverzi do hovoru zavleču až já nejapným vtipem o tom, že pád Rakouska-Uherska považuji za smutný konec českoněmeckého bratrství, což jako verbální figuru ve společnosti historiků nikomu nedoporučuji. Ostré hrany zbrousím návdavkem rakouského veltlínského, který by smířil i Macha s Horáčkem.

Není ovšem demokratičtějšího města, než je Berlín. Přít se můžete s kýmkoliv o čemkoliv, piercing nosit všude, kde neohrožuje vaše vitální funkce, a vypadat jako občan Zeměplochy, pokud tím neohrožujete práva spolucestujících v U-Bahnu.

Život v Berlíně pučí navzdory průšvihům minulého století, vykotlané kostelní věže se tyčí jako statné patronky moderních svatostánků, zbytky Zdi zase jako připomínka časů, kdy jste se mohli octnout o nepřekonatelných padesát metrů mimo. Nic se tam ale už nebere zbytečně vážně.

Až budete odcházet, odbočte druhou ulicí vlevo, čeká tam na vás Rübezahl, usmívá se poťouchle Stefan, a já si jeho nadšení překládám jako vtip, protože mě německý ekvivalent českého pána lesů – Krakonoše – zrovna naučil.

Když ale zahlédnu z kartónu vyřezanou siluetu dobrého vojáka Švejka, trochu mi zatrne. Tady je Krakonošovo, hlásá český nápis na stromě nad krámkem v útrobách úhledného německého činžáku. Druhý Švejk stráží obchod i z opačné strany, a v ruce pro změnu třímá pivo. Nesnáším Švejka.

Zuzana Válková

Zuzana Válková

FOTO: Archív Zuzany Válkové

Miňonky, zahuštěné mléko, Vlnky, becher, slivovice Jelinek!!!!! huláká pouliční poutač opřený o vykotlaný televizor značky Orion, do kterého majitel umístil výjev z běžného života Spejblovic rodiny. Pokud se nepletu, Hurvajs v ní zrovna Spejbla dekapitoval. Slunečník pro zákazníky „typicky českého obchodu“ nese značku pivovaru ceněného skoro jako zlatá rezerva v ČNB, a já si uvědomuji, že s touhle estetikou nedokážu koexistovat na jednom chodníku. Pak se zjeví majitel. Na hrudi má barevnou tetáž Spejbla a Hurvínka, jimž věnoval celou vnitřní expozici, kolemjdoucí Němci si ho fotografují a českou němčinou říkají: Ja, ja, das ist sehr tschechisch. Pak nám přes Goťákovo vyznání Lady Karneval vynadá, protože očumujeme a nic si nechceme koupit.

Prosím vás, že je tohle humor? Že je?