Problémy s financováním česko-slovenské literární revue Zrcadlení/Zrkadlenie, na které minulý týden upozornil Vladimír Skalský (Jak je to s tou vzájemností?, Právo, 4. srpna 2010), tak jsou jen dílčím příkladem toho, že česko-slovenská kulturní vzájemnost neexistuje. Dvě třetiny titulů ve slovenských knihkupectvích jsou sice v češtině. Přinejmenším v Bratislavě bez problémů koupíte řadu českých kulturních časopisů i denní tisk. Obráceně to ale neplatí.

Osobně se mi v České republice nikdy nepodařilo objevit více než dvoje slovenské noviny. Slovenské knihy se k tuzemskému čtenáři dostanou de facto pouze v českém překladu. Jedinou významnější výjimkou se v minulém roce staly první tři svazky sebraných spisů Dominika Tatarky, které vydalo bratislavské Artforum.

Jiná otázka je, kdo v nakladatelstvích rozhoduje o vydávání překladů slovenských knih. Proč byl například v Hostu přeložen slabý román Pavla Rankova Stalo se prvního září (nebo někdy jindy). A proč naopak nedošlo na Sedem dní do pohrebu Jána Roznera či Vlastný životopis zla Pavla Vilikovského.

Skalský píše, že revue Zrcadlení/Zrkadlenie je „jediná, která pečuje o to, čemu se říká česko-slovenský literární kontext“. Trochu tím zastírá další slabinu naší vzájemnosti. Ona revue se zaměřuje spíše na ukázky z tvorby než na reflexi literatury. Spíše než literární revue je to velmi kvalitní časopis slovenské menšiny v České republice a okruhu jejích přátel. Je pravda, že v něm publikují významná jména českého i slovenského kulturního života. Jde ale až na výjimky buď o slovakisty (Jan Rychlík), nebo o Slováky (Ladislav Ballek).

Česko-slovenské vzájemnosti tedy chybí především samozřejmost této vazby v českém prostředí, kde denní kontakt se slovenskou kulturou jednoduše neexistuje. Že tak přicházíme mimo jiné o takřka přímý kontakt s kulturou a intelektuální debatou maďarskou (knihy a eseje Pétera Esterházyho, Lajose Grendela i dalších autorů můžeme číst ve slovenštině často velmi krátce po jejich originálních vydáních), se vysvětluje jen obtížně. Vědomí tohoto deficitu bohužel neposiluje ani pražský Slovenský institut, který je z visegrádských kulturních institutů z hlediska propagace domácí kultury tím nejslabším.

Přímý kontakt s širokým záběrem slovenské umělecké i intelektuální produkce nám tak dnes z kulturních institucí nabízí především pražská Slovenská kniha. Ta si, přestože je soukromým podnikem, zaslouží coby trvalá instituce kulturního kontaktu vzájemnou podporu z obou našich zemí.