To je v tropickém pásmu, ve které se naše část Evropy letošní léto přeměnila, nejsnesitelněji. V časném vstávání mi ale zabránily noční manévry. Každou půlhodinu jsem se stěhovala s ložním prádlem v náručí (a hromadou propriet, které mi neustále padaly) z jednoho koutu rozpáleného domku do jiného, až jsem ve tři ráno definitivně přistála pod širým nebem, na zahradě. Bylo v ní v tu dobu rajských pětadvacet stupňů Celsia, akorát, že komáři se ženili, bzum, bzum, ženili. K notebooku jsem se dopotácela ráno v devět. (Teplota stoupá. Začínají se vdávat vosy…)

Paříž. To elegantní vzdušné město, prošpikované skrz naskrz uměním v nečekaných souvislostech a kombinacích. Perspektivy, úžasně promyšlené v ohromném prostoru, muzea a galerie, zahrady a parky, uličky plné kavárniček – pro obyčejného českého touristu spíš jen ke koukání. Uvolněná, přátelská atmosféra. Dokonce i v autobusech, kde bylo vedro na padnutí. Přitom okolo chaos v dopravě, který se mi ale zdál už na první pohled mnohem míň agresivní než ten pražský. Cyklisti a motorkáři se motají z pruhu do pruhu, jak je napadne, ale nikdo si z toho nic nedělá.

Taky všude policajti a policajtky. A neustále v akci! Za těch pár dní jsem byla mnohokrát svědkem, jak nekompromisně, tvrdě a přitom profesionálně řeší dealery drog nebo kapsáře. Jak aktivně řídí dopravu, kterou opravdu zrychlují – světe div se – pomocí píšťalek a vlastních paží! Mnozí z nich jezdí na kolech, protože na nich je v ucpaných centrech zásah nejrychlejší. Zdá se, že pomáhají a chrání. Nechovají se tak alibisticky jako u nás, kde si dealeři klidně žijí v centru Prahy – a nic. Kapsáři tu taky poctivě a nerušeně úřadují a opilí bezdomovci se válejí třeba na náměstí před budovou pražského magistrátu a větrají si plísní potažené nohy.

Tereza Boučková

Tereza Boučková

FOTO: Zdenko Pavelka, SALON, Právo

A když už má česká policie pomáhat a chránit… Cestou z Paříže se – už na plzeňské dálnici – objevil v celé šíři vozovky nebezpečný vysoký hrbol. Policie tam zastavila dopravu. Když jsme frontu kamiónů objeli zprava (nevěděli jsme, proč tam stojí a jeli dopředu jediným volným pruhem), stopla nás příslušnice dopravní policie a neomaleně spustila kanonádu: Jak to jezdítééé?! Co si myslítééé? Vy nevítééé, že se zprava předjíždět nesmí, cóóó?!

Kdyby uměla pozdravit, tenhle fejeton by byl fakt o Paříži.