Keller portrétuje vývoj Evropy a Ameriky (nejen USA, ale celé) a píše například o elitách, které ovládají život ostatních. Zklame ovšem milovníky spikleneckých teorií. Je to prosté: vládne ten, kdo má peníze. Jde o kastu nějakých šesti tisíc nejmocnějších lidí planety, cituje Keller z knihy Supertřída: Globální mocenská elita a svět, kterou napsal David Rothkopf, bývalý vysoký úředník Clintonovy administrativy. A sám dodává: Tahle kasta je fakticky jediná skutečná, stabilizovaná a patřičně cílevědomá třída, která tu z 20. století zbyla. Ví se o ní nesrovnatelně méně než o ostatních vrstvách dnešní populace, protože ji ani nenapadne nechat se sociologicky zkoumat.

Zato jsou k dispozici čísla o těch dole. A o tom, co se s nimi děje. V půlmiliónovém Washingtonu připadali v roce 1980 na jednoho vězeňského dozorce čtyři vysokoškolští učitelé, ale už v roce 1997 byl poměr přesně opačný. Podobně se v USA ve stejné době obrátil poměr peněz určených na sociální bydlení a na vězeňství. Spojené státy, pořád ještě ekonomický a mocenský hegemon dnešního světa, změnily sociální podporu na podporu privatizovaného vězeňství, které tam dnes patří k pěti nejziskovějším oborům (spolu například s IT a biotechnologiemi).

Evropa se ovšem také snaží. Dala se cestou podmíněné sociální podpory. Ve Velké Británii už patří k pravidlům nejen to, že nezaměstnaný musí od čtvrtého měsíce vzít jakoukoliv práci, ale podpora může být odebrána třeba i jen za to, že se dotyčný „nevhodně chová“. V Belgii a Německu kontroloři počítají v koupelnách počet kartáčků na zuby. Když jich má rodina moc, žije podle úředníků rozmařile a o dávky přijde.

Žijete v představě, že sebe či své děti zabezpečíte co nejvyšším vzděláním? Tak čtěte: Indie chrlí každoročně zhruba 200 000 nových inženýrů schopných pracovat stejně kvalitně jako ti západní a navíc ochotných odvádět svou práci za zlomek mzdy vysokoškoláků evropských nebo amerických. To je příklad, který se samozřejmě týká středních vrstev, tedy většiny. Ta si polepší možná v Číně nebo v Rusku. Ale v Evropě? Mzdy budou i při vyšším výkonu klesat, vybere se méně na daních a bude stále méně na sociální podpory. Začarovaný kruh.

Keller napsal horor ze současnosti, ale přitom nestraší, jen vypočítává a střízlivě uvažuje o možných rizicích, když se nastavená trajektorie bude vyvíjet lineárně. Jenže dějiny jsou plné zvratů a nečekaných odboček. Děsivý účet třicetileté a stále trvající nadvlády ideologické mesaliance neoliberálů a neokonzervativců nemusí skončit rozvratem Evropy, pokud bude pokračovat v odstraňování sociálního státu. Může to přece dopadnout úplně jinak.

Jan Keller

Jan Keller

FOTO: archiv, Právo

Inspirován četbou Tří sociálních světů rozpomínal jsem se na některé zprávy z poslední doby. Například: Čínská vládní delegace podepsala 15. června v Evropany fackovaných Aténách čtrnáct smluv zahrnujících projekty námořní a letecké dopravy, výstavbu telekomunikačních sítí či vývoz olivového oleje v řádech miliard eur. Ve velkém byznysu začalo evropské jaro 28. března – švédské Volvo koupil od Forda za 1,8 miliardy dolarů pan Li Šu-fu, majitel čínské automobilky Geely.

O tom, kam se budou postindustriální Evropa a Amerika ubírat, budou za pár let pravděpodobně rozhodovat jiní manažeři a v jiných službách než ti dosavadní. Je to dobrá zpráva?