Není to náhodou, že začíná takhle vzletně, protože slovo stojí a padá s člověkem a taky naopak – člověk bez slova ztratí lidskost. Jenže dál už není autor k lidskému rodu tak zdvořilý: S touto nadějí však byly založeny akademie, aby chránily cesty svých jazyků, zadržovaly uprchlíky a odrážely vetřelce, ale jejich ostražitost byla dosud neužitečná: hlásky jsou příliš nestálé a pro zákonné restrikce nepatrné. Svázat slabiky a spoutat vítr, to jsou stejně tak přísliby pýchy, která není ochotná měřit své touhy se svou silou.

Svázat slabiky a spoutat vítr, to je, oč tu běží, a vzhledem k příznivému společenskému naladění na alternativní energie je k tomu nutno podotknout, že spoutat vítr je dnes možná jednodušší, i když to na první pohled nevypadá. Prostě – to je teď módní slovo a možná by nemělo být použito zrovna v textu o slovech – prostě je třeba přiznat, že všichni, kdo stráží hranice spisovného jazyka, konkrétně českého jazyka, všichni, kdo se obětují mateřštině a její čistotě, občas s hrůzou zjistí, že jim tu a tam proklouzne nějaké to nepěkné jazykové nadělení. Třeba vazby diskutovat co, reflektovat akcenty, artikulovat rámceprojektovat se do něčeho. Že se jim, dobrým hospodářům, dostal do obilí svízel přítula a možná budou menší výnosy. Taková ostuda. Poučovat jiné a na svém políčku přitom dovolit, aby vyrostl plevel. Vyzpovídat se nestačí, tak bych jim doporučil se desetkrát pomodlit (rozuměj přeříkat všechna vyjmenovaná slova) před obrazem Františka Trávníčka a k tomu navíc přidat půst s pěti těžkými diktáty před svítáním. Možná to na chvíli pomůže.

Abychom nezapomněli pro ten útok apelativních emocí označit pachatele toho citovaného výroku na začátku. Samuel Johnson nebyl jen slovníkářem, ale i anglickým básníkem, esejistou a literárním kritikem. Jeho dílo A Dictionary of the English Language vyšlo v roce 1755, před neuvěřitelnými 255 lety.