Jako mladý jste vědecky zkoumal umělou inteligenci...

Ano, mám klasické matematické vzdělání, po škole jsem ještě tři roky pracoval jako kybernetik. Jenže mě to moc neuspokojovalo. Chtěl jsem se víc zabývat historií, literaturou, humanitními obory. Ale roků s čísly nijak nelituji. Matematika je moc důležitá. Jde o způsob, jak formalisticky popsat, co se kolem vás děje. Film má podobné ambice.

Narodil jste se v Bělorusku, vyrůstal na Ukrajině, točíte o Rusku. Jak moc jsou lidé národů bývalého SSSR odlišní? Nám občas splývají.

Jsou tak odlišní, jak je odlišný jejich jazyk. Běloruština, ukrajinština, ruština jsou si podobné, ale nejsou stejné. Občas si rozumějí bez problémů, občas vůbec. Ale velké rozdíly mezi nimi nejsou. Když cestujete z východu na západ, z Ruska do České republiky, mentalita se postupně proměňuje jen velmi lehce. Krok za krokem. Tedy než dojedete k německým hranicím. Tam přijde náraz.

Je to samozřejmě způsobené historií, nejen železnou oponou, ale kořeny bych viděl už někde za římské říše. S pětadvaceti stoletími se ze dne na den těžko něco dělá.

Kde jste natrefil na ty podivné herce v malých rolích?

Jsou to Ukrajinci. Neherci, které jsem za půl roku přetvořil v herce. Ukrajinci jsou velmi talentovaný národ (smích). Hledal jsem v místech natáčení, protože mezi profesionály prostě potřebné typy nebyly. Třeba ti tři, kteří hlavního hrdinu prásknou po hlavě kusem dřeva a chtějí ho okrást. Nejdřív jsem s nimi dlouho mluvil, poznal je a jejich problémy, a pak jim nabídl role. A popravdě – to, co předvádějí na plátně, se příliš neliší od jejich skutečného života.

Z filmu Moje štěstí (2010)

Z filmu Moje štěstí (2010)

FOTO: KVIFF

Nejsilnější pro mě byly dvě pasáže, které se odehrávají za druhé světové války. Je v myslích Rusů stále aktuální?

Lidé, se kterými jsme natáčeli, mají dlouhou paměť. Když s nimi začnete mluvit, válka se objeví nejpozději ve třetí větě. Připravila je o všechno: jejich blízké, vesnice, kulturu. Byla to doba, kdy bylo normální zabíjet lidi. S tím jsme se dodnes nevyrovnali. Ani ruská literatura, ani ruský film nedokázaly opravdu zobrazit tuhle válku, nebo o ní aspoň začít mluvit. Snad s výjimkou snímků Alexeje Germana. Možná i proto, že každá vážně míněná diskuse na toto téma, která se neomezí jen na konstatování Stalin byl dobrý nebo Stalin byl zlý, může otřást našimi kulturními základy, a tím i našimi životy. Je proto nasnadě, že se jí bojíme.

V závěru vašeho snímku se objeví příznačné heslo Nestrkej do ničeho nos a nic se ti nestane. Takhle přemýšlejí současní Rusové?

Můj film je model, má říkat: Pozor, ať tímhle směrem nedojdeme! Je to přirovnání. Ukazuji extrém. Jak bude společnost vypadat, když nad věcmi přestaneme přemýšlet. Varuji. Nechci, aby se z nás stalo pasivní stádo. Můj film ale není odraz reality, nejsem novinář. Ani to není snímek za peníze cestovní kanceláře, která má představit Rusko. Žádné Vítejte na Východě!. Až mi diváci třeba ty svéhlavé a nebezpečné policisty uvěří, až jim nepřijdou zvláštní, pak teprve budeme v opravdovém průšvihu.