Alena Wagnerová (ed.)
A zapomenuti vejdeme do dějin…
Přeložily Stanislava Hřebíčková a Alena Wagnerová.
Nakladatelství Lidové noviny

obálka Alena Wagnerová (ed.): A zapomenuti vejdeme do dějin…

FOTO: Archív Nakladatelství Lidové noviny

Teprve v roce 2005 se vládním prohlášením dostalo uznání prvním československým obětem nacismu – německým antifašistům. Ti totiž prohrávali stále. Nejprve s henleinovci, pak jako Němci byli bez ohledu na svůj vztah k Československu odsunuti, nebo raději odešli sami, a nakonec s historií, která se na ně vykašlala.
Autorka se čtyřmi německými spolupracovníky připravila knihu vyprávění některých pamětníků. Jsou to příběhy plné obrovských dramat, i když často skrytých do jedné či jen několika vět. Jako nejhorší na svých osudech pociťují marnost. Helga Grafová (1927) z České Lípy své vyprávění uzavírá: Myšlenka odškodnění je mi cizí. Ale přesto bych chtěla slyšet, že se mému otci, který se tolik angažoval pro mírové soužití Čechů a Němců, stala křivda, když jej hodili do jednoho pytle se všemi těmi nácky a henleinovci a nechali ho napospas chudobě. A s tímto pocitem nespravedlnosti otec také zemřel. To je to jediné, co mne trápí a oč mi jde – aby se historicky zhodnotilo, že mezi sudetskými Němci nebyli jenom darebáci… Se svým demokratickým přesvědčením jsme se dostali pod kola dějin jak na německé, tak na české straně.

Asa Larsson
Sluneční bouře
Přeložila Jana Holá.
Host

obálka Asa Larsson: Sluneční bouře

FOTO: Archív nakladatelství Host

Vtahuje nás do děje pomalu, ale neúprosně. Dokáže napsat vynikající příběh, v němž napětí pozvolna graduje. Líčí zmrzlou krajinu a odlehlá místa, aby vyjádřila mrazivý vnitřní život příslušníků náboženského společenství. Tento působivý debut je dalším neobyčejným skandinávským románem, napsal o švédské spisovatelce a jejím románu americký kritik Bill Ott. Právě severská mrazivá nadstavba je tím, co zde obohacuje obvyklé ingredience. Vraždu (jak jinak než nábožensky rituální) i tady vyšetřuje postava s nekriminálním povoláním (daňová poradkyně), která se i tady vrací do rodného městečka a znovuobjevuje své kořeny a i tady pomáhá očistit zřejmě křivě obviněnou zranitelnou ženu.

Josef Winkler
Až nastane čas
Přeložila Magdalena Štulcová.
Archa

obálka Josef Winkler: Až nastane čas

FOTO: Archív nakladatelství Archa

Vypravěčem příběhů je v této knize devadesátiletý stařík, jenž vkládá do pomyslného milíře ostatky zemřelých v průběhu minulého století a skládá z nich labyrint lidských vztahů, tragédií, hrůz, a také způsobů života, který vždycky – dříve či později – končí pohřebním rituálem. Nad všemi a nad vším bdí přísné oko farářovo, socha bezrukého Ježíše a vyobrazení pekelných muk v kapličce uprostřed vsi. Trvale přítomný nesoulad života, víry a smrti se koncentruje do svérázných historek, které vytvářejí originální podobenství. Kniha rakouského autora získala Cenu André Gida (2000) za francouzské vydání.

Zoë Jenny
Pokoj posypaný pylem
Přeložila Magdalena Štulcová.
Archa

obálka Zoë Jenny: Pokoj posypaný pylem

FOTO: Archív nakladatelství Archa

Prvotina švýcarské autorky připomíná, jak zapeklité je dospět, vyrovnat se s rodinnými traumaty, zapadnout mezi vrstevníky. Hlavní hrdince Jo nejde ani jedno. Vyrůstala s otcem, neúspěšným nakladatelem. Bohémská matka od rodiny odešla kvůli novému partnerovi a s dcerou přerušila kontakt. Jo se sice snaží po letech s matkou sblížit, ale postupně zjišťuje, že navázat na násilně přerušené pouto není možné. Ženy nesblíží ani společně prožívaná tragédie. Nad hlavní hrdinkou Jo je příliš snadné se dojmout, a tak více pozornosti a snad i sympatií upoutává matka – jinak ovšem prvotřídní mrcha. Novela byla přeložena do sedmadvaceti jazyků a dočkala se pětadvaceti německých vydání.

David Lukšů, Aleš Palán (eds.)
Rozsvítil pro mne
Host

obálka David Lukšů, Aleš Palán (eds.): Rozsvítil pro mne

FOTO: Archív nakladatelství Host

Být vydavatelem tohoto titulu firma Osram, šlo by dozajista o katalog žárovek. Rozsvítil pro mne ale vydal Host, a tak jde o deníkové záznamy a zápisky Matěje Lukšů (1868–1931), které blízce souvisejí s básníkem Otokarem Březinou, s nímž se Lukšů seznámil na reálce v Telči. Oba se stali učiteli a roku 1901 se sešli coby kolegové v Jaroměřicích nad Rokytnou. Poté, co se Lukšů oženil, stala se jeho rodina Březinovým nejdůvěrnějším zázemím. Básník a jeho oddaný obdivovatel. Nepochybně. Nebo tu knihu můžeme číst jako příběh neobyčejného přátelství trvajícího od pubertálních let až do smrti. Nejdojemnější je ale to, co v knize není. V říjnu 1906 přestal Lukšů zapisovat své hovory s Březinou a začal znova, pravděpodobně s vědomím blížícího se konce, až roku 1925. Co si mezi sebou ti dva za oněch 19 let pověděli, co zůstalo soukromé a jenom mezi nimi…

Alice Prajzentová
Kotrmelína
H_aluze

obálka Alice Prajzentová: Kotrmelína

FOTO: Archív H_aluze

Alice je básnířka s osobitou poetikou, která je asi stejně tvrdá jako sudetské město u německých hranic, jež žije především z šífácké tradice, psalo se na pozvánce na ústecký křest knižní prvotiny Alice Prajzentové Kotrmelína. Ale tak tvrdé to s Alicí zas není, a jestli se někdy plavila na šífu, pak o tom ve své tvorbě mlčí. V její sbírce najdeme verše křehce milostné, jazykově pokusné i skoro dětsky průzračné. A pokud je básnířčina poetika v něčem tvrdá, pak v tom, co na záložce knihy líčí básník Tomáš Míka: Alice vyhlásila válku veškeré falši. Kotrmelína vyšla jako příloha ústeckého magazínu H_aluze, který autorka spoluzaložila a dodnes spolurediguje.

Martin Pecina
Perverše
Host

obálka Martin Pecina: Perverše

FOTO: Archív nakladatelství Host

Uprostřed rozorané krajiny duše / se mi zjevuje nelítostné včerejší ráno / časné pochybami / zda ještě jednou – naposled / mě necháš napojit / přílivem horkých polibků / když se ti zdá, že slintám / tak to jen můj jazyk / zažívá své drobné orgasmy. Martin Pecina, jinak především grafik, přichází se svou první knihou – a hned ryze autorskou (nakreslil si i obrazový doprovod). Nejmilejší věci vznikají z nadšení, zadarmo nebo z trucu. Největší prostor pro demonstraci vlastních schopností a názorů skýtají veškeré autorské projekty, do kterých je komukoliv zvenčí zakázáno vstupovat, říká k tomu sám autor pozoruhodné sbírky mírně erotické poezie.