Jsou-li pokusy učinit z Parnasu jídelnu trapné, ještě trapnější jsou pokusy vyrobit z jídelny Parnas. Z televize, internetu a společenských magazínů na nás v posledních letech vyskakují celé kuchyně géniů v bílých čepicích a food recenzenti hodnotí jejich umění. Zdeněk Pohlreich je společensky stokrát výš než třeba Emil Hakl a nacpat si nácka je považováno za esteticky hodnotný zážitek. Zatímco literární snobi, motor vývoje domácího písemnictví, prakticky vymřeli, jídelní snobi v pražských ofisech už přečíslili snoby kinematografické, módní i vinné (jako vínové, nikoliv trestně stíhatelné).

Navzdory Miroslavu Mackovi, zapálenému diletantu v jídle i překládání alžbětinských veršů, je třeba takové míchání odmítnout. Ne snad kvůli tomu, že by vaření nebylo úctyhodnou činností. I Proust píše o rodinné hospodyni Františce skoro jako o umělkyni a její lanýže vyzdvihuje coby skvosty. Udělat dobře svíčkovou je činnost mistrovská. Přesto je mezi kulinářským a uměleckým zážitkem rozdíl.

Kritik Štefan Švec

Štefan Švec

FOTO: Petr Horník, Právo

Jídlo, podobně jako tapeta na zdi nebo vůně parfému, oslovuje smysly. Dráždit smysly co nejrafinovaněji je krásné, není to ale podstata umění. To kromě smyslů rozněcuje i city a rozum. A jeho ambice míří do věčnosti. Sebelepší suši vás nepřiměje k dojetí a nepřeskládá vám představy o smyslu existence tak, jak to dovede už zmíněný Proust. Sebeduchaplnější food recenzent z pečené kachny nevyčte víc než to, co se týká její chuti, vůně a vzhledu. Až zase jednou bude někdo mluvit o vaření jako umělecké disciplíně, zeptejte se ho, kolik jím uklohněných jídel se bude jíst ještě za dvě stě let.