Článek
Váš debut se jmenuje Dokonalý člověk (1967), své paměti jste pojmenoval Nedokonalý muž. Nemáte pocit, že západní kultura je až příliš posedlá dokonalostí?
Ano, o tom jsme mluvil ve filmu Dobro a zlo. Při natáčení svého debutu mě inspiroval spíše svět reklamy, jejího perfekcionismu a vůbec energie, kterou lidé vynakládají, aby třeba na obrazovce vypadali skvěle. Ta iluze dokonalého povrchu věcí je absurdní. Chtěl jsem odhalit skryté praskliny. Vybral jsem si herce, který vypadal šťastně, vybavil jsem jej tím nejdůležitějším a postavil jej před prázdné plátno – jako v laboratoři pod mikroskop. Když však začal recitovat můj text, dělal chyby, odhalil jsem pod povrchem nedokonalost.
Podobně jsou lidé ovládáni konceptem štěstí. Musejí vypadat dokonale, být šťastní, úspěšní, sotva jim zbývá čas na samotný život.
Vy také komentujete Tour de France, byl jste pingpongovým šampiónem, natáčel jste o cyklistice či vůbec sportu dokumenty. Jak se to má se vztahem sportu a dokonalosti?
Sport nevnímám jako Leni Riefenstahl, nehledám v něm krásné atlety s nadlidskými schopnostmi. Sportovní klání mohou být krásná i tím, že je nevedou dokonalí jedinci.
K cyklistice jsem měl blízko od útlého věku, ale do komentování Tour de France jsem se pustil proto, že mi vadila hloupost většiny sportovních novinářů. Zdálo se mi, že je potřeba básníka. Sportovní zápasy nám dnes přinášejí to, co antické divadlo ve starověku. Odrážejí naši společnost, dramata tohoto světa, který je dobrý, ale i zlý. Proto mě sport baví i se všemi podvody, skandály a dopingem – ačkoliv jsem v principu samozřejmě proti tomu. Na druhou stranu je scestné stavět dnešní sportovce za vzor všem ostatním.
Se svými vlastními nedokonalostmi, selháními, ale i intimními zážitky a milostnými avantýrami se svěřujete ve své memoárové knize Nedokonalý muž...
Začalo to tím, že mi jeden známý literát nabídl, že napíše příběh mého života. Když to slyšel můj nakladatel, řekl mi, že bych byl blázen, kdybych jej prodal někomu druhému. Tak jsem začal sepisovat vzpomínky a stala se zvláštní věc. Doslova jsem je ze sebe chrlil. To mě utvrdilo v přesvědčení, že jsem na správné cestě. A vypisoval jsem se z věcí, které nebylo předtím snadné si přiznat.
Co ale člověka táhne k tomu, aby se takto svěřoval čtenářům?
Mám potřebu vyprávět o svém životě, který mi nakonec slouží za tu nejlepší zásobárnu příběhů. Když píšete memoáry, musíte být k sobě upřímný, nicméně i u pamětí se ocitá autor v roli inscenátora. Musí zvolit způsob, jak popsat scénu, předvést aktéry. To nic nemění na tom, že tvorba je také terapií, v níž na sebe leccos prozradíte. Přiznal jsem se například k tomu, že jsem v mládí párkrát pašoval hašiš. Nejsem na to nijak pyšný, ale potřeboval jsem to ze sebe dostat – a tohle byla dobrá příležitost.
V Dánsku se kvůli pasážím, v nichž jste se přiznával ke vztahům s mladými haitskými milenkami, strhl skandál, dokonce jste musel odstoupit z funkce dánského generálního konzula na Haiti a rezignovat na vaši práci pro televizi. Jak jste to vnímal?
Nečekal jsem to. Myslel jsem si, že je dánská společnost už liberalizovaná, že dokáže něco takového skousnout. Avšak utvořila se aliance mezi bulvárem a tvrdým jádrem feministek. Začali po mně jít. Na titulech vycházely hrozné články typu Jørgen Leth si vydržuje sexuální otrokyně. Cítil jsem se bezmocný, debata se dostala na tak nízkou úroveň, že jsem se nemohl ani bránit. Na šest měsíců jsem se stáhl z veřejného života.
Domnívám se, že v tom bylo ze strany feministek i dost žárlivosti, bigotního, skoro rasistického vnímání. Nedovedly si představit, že by si starý bílý chlap mohl z lásky nabrnknout mladou černošku. Když jsem se po nějaké době objevil na jednom veřejném čtení, zjistil jsem, že hlavně mladí lidé za mnou stojí. Vrátil jsem se silnější a populárnější, než jsem byl předtím.
Když jste v Jihlavě četl o vaší lásce k haitské dívce jménem Dorothee, podivoval jsem se, jakou jste měl potřebu ji natáčet, zaznamenat její orgasmus a psát o ní. Jako byste se ve skutečnosti snažil ujistit, že vás také doopravdy milovala.
O její lásce jsem nikdy nepochyboval.
Rovnováha ve vztahu je dosti ošemetná věc, někdy ty nejméně rovnocenné póly se k sobě nejsilněji přitahují – z toho může vznikat energie vášně. Jsem přesvědčen o tom, že podstatou lásky je také nějaká směna. Ty chceš něco, co ti mohu nabídnout, tak spolu uzavřeme dohodu. Děje se to nevědomě, ale je to tak. Ovšem u nás v Evropě nechceme o podobných věcech slyšet, zatímco Haiťané to mají za zcela přirozené. Stalo se to součástí drsných podmínek, v nichž žijí.
Editorka Brøndumovy encyklopedie alternativních definic se na mě před časem obrátila, jestli bych nenapsal definici kundy. Že já si to mohu dovolit. Dal jsem dohromady pár vět – něco v tom smyslu, že klín je jako pole, které se obdělává. Žena se o něj stará, dává ho k dispozici, aby nakonec vzešla dobrá úroda.
Na Haiti jsem se odstěhoval v roce 1991, tedy v době, kdy jsem trpěl silnou depresí po posledním rozvodu. Věřte mi, že jsem tam nejel kvůli ženám, nesháněl jsem se po sexu, naopak jsem byl přesvědčen, že už je konec. Jak píše Buñuel ve svých pamětech, pocítil jsem úlevu, že už nemusím myslet na sex. Ďábel byl pryč. To všechno se mi v podstatě stalo. Připravoval jsem film, ta dívka přišla do mého domu, aby získala roli. Svlékla se... a já jsem si ji vzal.
Mně se ten příběh líbí, ovšem nezapomeňme, že se odvíjí na pozadí vztahů bohatého Severu a chudého Jihu...
Když se zamilujete do haitské ženy, berete na sebe další závazky. Musíte se starat o její rodinu, o příbuzné, nechal jsem rodině Dorothee postavit dům – pak haitská společnost její statut respektuje. Nakonec jsem jí sehnal školu, pomohl vystudovat a obstaral vízum do Francie, kde dnes žije a má vlastní kadeřnický salon. Několik let už nejsme milenci, stali se z nás přátelé.
Nepředstavoval jste pro ni jakéhosi profesora Higginse z Shawova Pygmaliona?
Máte pravdu, taky jsem si toho všiml. Na Haiti jsem měl celkem během těch patnácti let celkem tři přítelkyně. Ve filmu, který teď připravuji v produkci Larse von Triera – Erotický člověk, použiji scénu, v níž jednu z nich učím číst. A ta je naprosto higginsovská, i se vším humorem a sebeironií.
Není na tom něco bláhového. Co si myslíte, že poutá starší chlapy k mladším dívkám? Rozumíte třeba Nabokovovu tragickému hrdinovi z novely Čaroděj, který touží uchovat krásu – tak trochu do podoby neměnného drahého kamene?
To mi přijde perverzní. Těžko bych dokázal zformulovat nějakou teorii. Myslím, že nejlépe to vyjádřila sama Dorothee, když jednou řekla, že já s ní mládnu, zatímco ona se mou stárne. Nezapomeňte, že je to součástí naší kultury – muž dává přednost mladším ženám.
Když mluvíme o Lars von Trierovi, nebude váš Erotický muž také svým způsobem pokračování vašich Pěti překážek? Divák měl na konci toho filmu pocit, že vaše šachová hra musí pokračovat. Že si budete dáváte navzájem další překážky, až se spolu znovu sejdete? Jak se s ním soupeří?
Stali jsme se tím filmem ještě lepšími přáteli. Hned od začátku Pěti překážek jsem věděl, že Lars bude těžký protivník, který dokáže být mazaný, stejně jako zlomyslný. Ale já jsem byl připraven, mám rád v životě překážky. Když on viděl, že jsem začal silně, snažil se náš projekt několikrát i zastavit, jen abych za žádnou cenu nemohl vyhrát. Byla to složitá situace a on je složitý člověk. Na jednu stranu mi chtěl pomoct, něco udělat v můj prospěch, ale zároveň mě toužil zničit. Potom bylo působivé, jak na konci filmu vlastně sám sebe odhaluje. Přiznává se, že v jeho hře bylo něco z oidipovské touhy zničit otce – tedy svého učitele. Od té doby se objevil nápad na pokračování, že bychom otočili role, abych příště já dával překážky Larsovi. Ale nestál jsem o to, to ani není v mé povaze.