Je tady pár známých a jedna větší skupina obdivovatelek. Jako první před ně v rámci literárního čtení předstupuje básník Ondřej Tuček. Sám přiznává nedokonalý přednes a svému slovu dostojí. Utvrzuji se, že veřejně prezentovat poezii je opravdový kumšt, kterého by se měli dopouštět jen ti, kteří své básně umějí vyprávět. Nevadí, čekám, co bude dál.

Nastupuje Tomáš Weiss, autor knihy Neděle sv. Snipera, a dokazuje, že veřejně prezentovat prózu je kumšt taky. Brzy mi to dojde. Ony obdivovatelky jsou spisovatelovy známé a povzbuzují ho úsměvy a lačnými pohledy k dalšímu a dalšímu pokračování. Jedna kapitola, druhá, třetí... u páté jdu na chvíli ven na vzduch... u sedmé se vracím. Následují osmá, devátá... Weiss nakonec přečte polovinu své knihy, takže my ostatní, neobdivovatelky, už jsme bez nadsázky skomřeli. To není literatura, ale tortura. Bez ohledu na kvalitu textu a teplotu v místnosti.

O den později přicházím na Novou scénu na besedu Festivalu spisovatelů. Vzduch je i tady horký a nehybný, pijeme minerálku. Čočkovou nemají. Obsazení je hvězdné – čínský držitel Nobelovy ceny za literaturu Kao Sing-ťien a někdejší Bretonův souputník Fernando Arrabal.

Natěšen na hodinovou diskusi se v poloprázdném sále nořím do sedačky, slečna vedle mě povzbudivě mrkne. A pak to začne. Moderátor, jinak nadprůměrný překladatel, Denis Molčanov se pouští do svých, do vlastní intelektuální pózy zahleděných otázek, čímž už v úvodu úspěšně pohřbí sebemenší náznak diskuse. Navíc nedokáže krotit Arrabala, jehož dlouhé monology dávají místy jen opravdu surrealistický smysl (jeden z diváků to komentoval velmi vstřícně tak, že Arrabal dokázal, že jazyk může sdělovat jen formou bez ohledu na obsah, jiný to nazval senilitou). Kao mezi těmito monology stihne jen pár vět. Slečna, co sedí vedle mě, se jich ani nedočká, usne.

Přesto je toho zajímavého řečeno dost, i když by mohlo být víc. Spíš než moderátor za to ale mohou dotazy z publika a jejich přímočarost, která konečně vyprovokuje spisovatele k tomu něco říct. Jenže to už je tu opět sebevědomý Molčanov, aby jedné zvědavé divačce vynadal, že mu narušila svou otázkou připravený závěr (který jako vše přečte z papíru). Z jeho pohledu zřejmě povedený vtip pro jistotu zopakuje a také přeloží oběma spisovatelům. Nikdo kromě něj se nesměje.

Zbyněk Vlasák

Zbyněk Vlasák

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Dvě pražské literární akce ze dvou společenských pater. A bohužel stejný dojem jako u většiny ostatních podobných: ego vítězí nad literaturou. Ta se válí zdeptána na zemi, zatímco my se poplácáváme po vlastních zádech. Asi na tyhle večírky přestanu chodit a budu si čočkovou vařit doma, z pytlíku a s knihou v ruce.