O rebelii

Kao: Každý tvoříme po svém. Máme individuální potřebu se volně vyjádřit. Jen pokud společnost tuto svobodu omezuje, přichází v potaz otázka rebelie. Umělec musí ale koneckonců vždy čelit nějakým obtížím, ať už se jedná o politickou situaci nebo vlastní disciplinovanost.

Arrabal: Slovo heretik označovalo původně samotáře, ne někoho, kdo je v opozici. Všichni jsme svým způsobem sami, takže kde pak vzniká provokace? Marcel Duchamp nebo Samuel Beckett se nesnažili být prvoplánově skandální, to společnost jejich tvorbu tak přijímala. Skandál je relativní pojem, takový kámen, o který většina zakopne.

O vyhnanství

Arrabal: Narodil jsem se v Maroku, žil jsem ve Španělsku, emigroval do Francie. Nemám žádné opravdové kořeny. Pocit vlasti a vlastenectví není ovšem dnes tak zásadně důležitý, jako byl před staletími. Možná bych se mohl označit za světoobčana, ačkoli na mě by spíš seděl termín vyhnanec, což je myslím i pro tvorbu výhodnější.

Fernando Arrabal

Fernando Arrabal

FOTO: ČTK

Kao: Během kulturní revoluce v Číně jsem měl zakázáno psát, došlo to tak daleko, že jsem dokonce musel spálit šestnáct let své práce. Celý týden jsem proseděl u kamen a házel do nich papír po papíru – divadelní hry, romány, eseje i osobní zápisky. Dohromady toho bylo asi třicet kilo. Nemohl jsem v té době vůbec spát. Ale zase jsem ušetřil za dřevo.

O teroru

Kao: Literatura funguje jen jako hlas jedince, v opačném případě se z ní stává mocenský nástroj. Spisovatel byl v maoistické Číně placen za to, aby se z něj stalo bláto, aby ztratil svou individualitu. Přitom člověk píše hlavně pro sebe. Jestli se vaše práce nelíbí vám, můžete si být jisti, že to nebude zajímat ani nikoho jiného.

Arrabal: Tyranové nejsou žádní bozi, i když se snaží do úlohy neohroženého Prométhea urputně vpravit. I diktátoři museli kdysi snít o lepším světě. Jenže pro lepší svět je nejdřív potřeba stvořit lepšího člověka. Tady vystává problém, je těžké předělat lidstvo naráz. Teror a strach pak jdou ruku v ruce, z lidí se v moci totalitních ideologií stávají bezduché loutky.

Kao: Ideologie jdou ze své přirozené podstaty proti esenci života. V nitru jsou si všichni lidé podobní, ale totalitní režimy se snaží stvořit lidi – nové, lepší. Dvacáté století nám udělilo dějinnou lekci, kterou jsme bohužel nepochopili, nepoučili jsme se z ní. Stále totiž nevíme, odkud teror přichází, nejsme schopni ho včas identifikovat...