Čeští diváci mohli vidět také její další intuitivní, sensuální filmy. Ve snímku Kašlu na smrt (1990) objevila dva později známé herce Alexe Descase a Isaacha De Bankolého, jehož jsme viděli například v posledním Jarmuschovi. Nejznámějším titulem Francouzky s africkými kořeny však zůstává marseillské rodinné drama dvou opuštěných teenagerů Nénette a Boni (1996). Řadu festivalů také oběhly její snímky Dobrá práce (1999) či Vetřelec (2004), naopak do naší distribuce bylo zakoupeno 35 panáků rumu (2008). Letošní 45. ročník karlovarského festivalu uvede snímek Sama v Africe (White Material, 2009), který rovněž brzy vstoupí do českých kin.

Od čeho se odvíjí příběh filmu Sama v Africe?

Kdysi jsem pracovala na scénáři o pašerácích z Pobřeží slonoviny, ale z toho nakonec sešlo. Před čtyřmi lety mi Isabelle Huppert vyprávěla o první knize Doris Lessing The Grass is Singing (1950), která se jí moc líbila. Ptala se mě, jestli bych ji nechtěla adaptovat do filmu. Samozřejmě jsem znala prvotinu jihoafrické držitelky Nobelovy ceny, byla mi dokonce inspirací k mému prvnímu filmu Čokoláda. Ale nechtělo se mi pouštět se do příběhu z Jižní Afriky, ze země, s níž jsem neměla žádnou zkušenost. Od roku 1994, kdy byl navíc zvolen do funkce prezidenta Nelson Mandela a byl zrušen apartheid, se tamní situace dost oproti knize změnila. Bála jsem se, že bych ji neuměla zachytit – a natáčet historický film se mi nechtělo. Nakonec hlavní postava předlohy byla úplně jiná, než jak já jsem si představovala Isabelle, kterou považuji také za velmi silnou, ale především pozitivní osobnost.

Takže jsem se pustila do hledání nějakého současného příběhu. Zároveň jsem se dala dohromady se spisovatelkou Marií NDiaye, jejíž tvorbu sleduji od samého počátku. Ona vyrůstala ve Francii jako Francouzka, která nikdy nepoznala kontinent, ani kulturu svého afrického otce. Naopak já jsem běloška vychovávaná v Africe. Rozumím tedy dobře jejím pocitům i nejistotám, co se týče lidské identity.

Vy jste v mládí poznala Kamerun, Burkinu Faso, Džibuti. Je i v tomto filmu něco z vašeho dětství, jako tomu bylo v případě vašeho debutu Čokoláda?

Ve skutečnosti jsem vzešla z velmi odlišného prostředí. Otec pracoval pro francouzskou vládu a po vyhlášení samostatnosti i pro novou administrativu. Nikdy jsme neměli nic společného se zemědělstvím ani s aristokracií majitelů plantáží, kteří vlastnili půdu. Naopak táta říkal, že nejlepší je nemít nic, nestál o majetek, ani o jediný kámen. Byl spíše idealistou, otevřeným člověkem.

Dospívat v zemi, o níž víte, že tam tak docela nepatříte, je zvláštní věc. Když jsem přijela do Francie, bylo to zpočátku těžké. Neměla jsem potuchy, co se to se mnou děje. Vrstevníci mi říkali, že jsem Afričanka, ačkoliv jsem se tak necítila. Měla jsem v sobě jinou kulturu, citlivost Afriky, která ale neodpovídala barvě mé kůže. Takové odlišnosti nejsou hned patrné.

Film vypráví o farmářce Marii (Isabelle Huppert), která se navzdory vzrůstajícímu napětí a občanské válce rozhodne zůstat na své plantáži a dokončit ohroženou sklizeň. Mohli bychom říct, že tu už nemá co dělat, je to příliš nebezpečné, jenže ona odmítá přijmout realitu.

V jedné scéně z náklaďáku slyšíte, jak Marii říkají, že pokud něco nevlastníte, nejste nic. Skončil kolonialismus a ona možná podvědomě tuší, že tu už nemá co dělat, ale zároveň se nechce vzdát. Brání se, nechce předat klíče svým sluhům, nechat jim kávové pole. Nejde však jenom o peníze. Celý její život je v Africe. Tam je malou královnou s panstvím, zatímco v Evropě neznamená vůbec nic. Dopouští se osudné chyby, ale můžeme se stejně tak ptát, jak by to dopadlo, kdyby odešla. Jenže ona je ženou bez jakýchkoliv zábran – a mě takové postavy odedávna fascinovaly.

Tento problematický vztah k půdě, která jí patří, ačkoliv o ni přichází ve víru nepokojů, zrcadlí i podivný vztah Marie k mužům. Nadále zůstává s manželem, s nímž už vlastně nežije. Zdá se mi, že mluvíme o člověku, který ztrácí legitimitu vlastního života.

Kolem ní jsou tři muži – a v první řadě je pravda, že manželem pohrdá. Zároveň se domnívá, že má šerifa obtočeného kolem prstu. Ten největší konflikt nakonec propuká ve vztahu k otci, díky němuž se ocitla v Africe. Najednou má pocit, že ji podvedl, že ji tahal za nos. Ona však nemá jen problém s lidmi, ale především s tím, že nechce prohrát či se vzdát. S Marií NDiaye jsme se pokusili natočit tragédii, podobnou těm, jež psal William Faulkner. Sledujeme příběh úpadku rodiny, která poznala slávu, peníze a velikost díky pěstování kávy. Ovšem nyní si někteří z nich odmítají přiznat, že o to všechno přicházejí, že se jejich situace stává neudržitelnou. Dokonce se ze všech sil snaží, aby to neviděli. Z toho vzniká vždycky tragédie.

Jak jste přišla na kávovou farmu?

Na začátku jsem o kávě nevěděla vůbec nic. Přemýšlela jsem také o kakau, ale jeho plantáže jsou příliš velké. S Marií NDiaye jsme jeli do Ghany, kde nám dva tožští dělníci vyprávěli o celém procesu pěstování kávy. A kolem té rostliny, která se mění v černou tekutinu, již pijeme všude na světě, nakonec vznikl příběh.

Některé druhy arabiky jsou velmi citlivé, je potřeba je sklidit během jednoho týdne, rychle se kazí a podléhají nejrůznějším vlivům. Jejich pěstování je nákladné, musíte být velmi opatrní. V řadě zemí jako třeba v Etiopii, Ghaně či v Keni proto arabiku už skoro opustili. Nakonec se nám podařilo objevit jednu udržovanou plantáž na západě Kamerunu, kde jsem byla kvůli svému prvnímu filmu. Místní mniši tam zachránili jedno pole, o něž se od té doby starají. Říkala jsem Marii NDiaye, že k našemu filmu více nepotřebujeme. Stačí malá farma, příjezdová cesta, vesnice, škola a provinční městečko. Trochu jako ve Faulknerovi, někde na Mississippi či kdekoli na americkém Jihu.

Claire Denis

Claire Denis

FOTO: Archív Venice International Film Festival

Jak byste popsala politický kontext filmu?

Je třeba říct, že Sama v Africe není o Rwandě, ani o genocidě. Na takový film je ještě brzy, zdá se mi. Je potřeba získat větší odstup od tragédie, abychom pochopili, co mohlo vyvolat takový výbuch nenávisti mezi příslušníky kmene Hutů a Tutsiů.

Náš příběh připomíná spíše situaci v Libérii, v Sierra Leoně, v Pobřeží slonoviny nebo nedávno v Gabonu. Ovšem můžete za tím vidět mnoho příkladů i jiných konfliktů, nejen aktuální politickou situaci.

Nemám ráda, když lidé mluví o Africe jako o kontinentu, kde se dějí všechny ty strašné, barbarské věci a kde vládne jenom chudoba či teror. Lidé v sobě nesou dědictví kolonialismu, které není vůbec lehké zvládnout. Nezapomeňte, že spousty toho zlého jsme tam vnesli my, lidé ze Západu. O Africe se musí mluvit z odstupu, s vědomím historie a všech souvislostí – ne jako o příbězích z černé kroniky.

Jak třeba rozumět tomu moderátorovi, který v rádiu vybízí lidi, aby utekli?

Když jedete do Afriky, nelze si nevšimnout, že rozhlas zůstává jedním ze základních prostředků komunikace. Pošta nefunguje. Když umře bratr, necháte odvysílat vzkaz v rádiu, abyste pozvali příbuzné na pohřeb. Vysílání plní nejrůznější funkci, v tomto případě se snaží moderátor vyzývat lidi, aby utekli, neboť se blíží nebezpečí. Bohužel evropští novináři vždy mluví o příkladu rozhlasu ve Rwandě, které vybízelo lidi, aby šli zabíjet.

Na druhou stranu občanská válka vypukla i v Jugoslávii se stejnou brutalitou a bezmyšlenkovostí. Oproti mezinárodnímu konfliktu nemá občanská válka žádná pravidla a je taková v Africe stejně jako kdekoliv na světě.

Zdá se, že důležitou součástí filmu je i hudba skupiny Tindersticks, která pomáhá budovat napětí.

Ale není důležitější než africké slunce či širé pláně, kde člověk může cítit svobodu. Jinými slovy, když natáčíte film, záleží nakonec na všem. Cítíte atmosféru místa okolo a vůbec všeho, co se tak či onak odrazí ve filmovém obraze. To všechno nelze tak docela kontrolovat.

Mě osobně zaujala scéna, jak Marie budí svého syna, ale i jak ukazujete africké děti. Jaké mohlo být dospívání pro náctiletého teenagera v Africe?

Za mých dob se tam kluci nudou kopali do zadku. Nemyslete si, tamní klima je dost únavné. Navíc kolem sebe nemáte mnoho kamarádů. Mariin syn z filmu tam nevidí pro sebe žádnou budoucnost, nemá co na práci, čemu by se mohl věnovat. On si nejasně uvědomuje, že zůstávat dál je bláhové, že tu pro něj není žádná budoucnost. Leží doma na gauči a čumí do stropu. Řekli byste, že to nejlepší, co by jej mohlo potkat, je odjet pryč. Ovšem matka se pokouší syna naopak pro sebe chránit. To tak mámy někdy dělají.

Stejně důležité bylo ukázat ve filmu africké děti – dětské vojáky, o nichž se mluví v našich médiích. Chtěla jsem ukázat, že jsou to v prvé řadě opuštěné děti – nikoliv vraždící monstra, kterým někdo dal do ruky pušku.

Co vlastně znamená název v originále – White Material, který český distributor přeložil nejdříve jako Bílé maso – a teď jako Sama v Africe?

Vychází to z primitivní angličtiny, kterou mluví lidé na jihu Kamerunu. Tam byli kdysi součástí britských kolonií. Souslovím white material se nazývali běloši, stejně ale říkali pašeráci i slonovině.

S filmem jste se objevila dokonce v soutěži benátského festivalu, ačkoliv obvykle uvádíte své filmy mimo soutěž.

Považuji se za málo soutěživého člověka. Samozřejmě jsem potěšena, pokud se někomu líbí, co dělám. Když mi ale ředitel festivalu Marco Muller loni řekl, že mám silné konkurenty, v takový okamžik mám sklon se schovat doma a zůstat v posteli.