Politikovi a jeho týmu mohou prohrané volby zásadně změnit život (konečně to začíná být pravda). Ale odborník nikdy žádné volby neprohraje, naopak, z každých vychází jako vítěz. Za nic neručí, to, co říká, je druhý den stejně prošlé zboží jako rohlíky. Ale je to jedno. Veřejný prostor byl vyplněn, protože tak to má být.

Snad se někdy dočkáme, že uprostřed televizní debaty či na stránkách novin a časopisů prohlásí právě nějaký odborník: Měl jsem vás rád, ale už jdu. Končím. Už vám nemám co říci. A neplačte. Načež sám slzu zachytí do hedvábného kapesníku.

To novináři mají horší živobytí. Byli pasováni do role hlídacích psů demokracie. Na literárním serveru Liter.cz napsal nějaký posměváček, že jsou-li novináři hlídacími psi demokracie, měli bychom více pátrat, který demokrat je krmí. V tomto případě se posměváček trefil do černého, protože v našem světě zjednodušujeme popis vyráběním metafor, přirovnání a bonmotů, z nichž každý produkt sám o sobě funguje, ale dosadíme-li do pomyslné osnovy na všechna uzlová místa tato zjednodušení, najednou se divíme, že to dohromady moc nedává smysl. Jako kdyby jednotlivé kameny ve zdi nešlo propojit maltou. Čtenář, divák, posluchač je vším tím zavalen, tou krásou pocházející z ohebnosti a dalších vlastností českého jazyka, ale ničemu nerozumí. Proč by taky měl.

Jakub Šofar a trpaslík

Jakub Šofar a trpaslík

FOTO: Zdenko Pavelka

Navíc, i novinařina se vyvíjí a z hlídacích psů demokracie se stali honicí psi demokracie. Jako kdyby jejich jediným cílem bylo vidět úžasem vytřeštěné oči čtenářů – u zajíců se jim mimochodem říká bakadla. Ale když jsme u té myslivecké terminologie, nezapomeňme, že i u honicích psů je několik skupin úchylných. Ti, co se bojí výstřelu, pak mačkalové (při uchopení a přinášení střelené zvěře ji znehodnotí), načínači (ti se do ní pustí sami) a hrobaři, ti jsou vůbec nejlepší.

A pak se řekne odborníci, novináři...