Čím je podle vás charakteristická ona poválečná generace, kterou jste se pokusil zachytit ve 3 sezónách?

Obecně nadějí v lepší společnost a světlejší zítřky. Po válečném běsnění byli všichni plni elánu, naděje a optimismu. Umělci pak ve většině tíhli k marxistickým ideám a k surrealismu, který sám o sobě levicové teze podporuje. Společným ideálem byla vzpoura jako program. Ideál, že svoboda je moci dělat pouze to, co mne baví. Lidi v okruhu Karla Teigeho hlásali, že právě z válečné destrukce vznikne něco nového, že jedině v novém světě bude i nová funkce umění. Že nebude ornamentem nebo dekorací života, ale že se stane životem samým.

Většině z nich se tento ideál rozplynul hned po Únoru 1948. Jiní, pro příklad Vítězslav Nezval, vesele spolupracovali, další, jako třeba Záviš Kalandra, pak šli rovnou na popraviště. Ta dramatická turbulence ve vývoji české poválečné společnosti se mi zdála nosná pro příběh mladého, naivního buřiče – básníka.

Co vás na tom kromě nosnosti námětu lákalo?

Lákala mne delší plocha, práce s herci, stejně jako příběh. Můj film je o touze po prožitku skutečné svobody a lásky, o tom, že ničím nespoutaná představivost může být silnou zbraní proti jakémukoliv útlaku.

Jak vy vnímáte onu vzpouru jako program?

Jako ozdravný proces. Jako něco, co je v konečném důsledku cestou pokroku. Z destrukce, nebo chcete-li odmítnutí něčeho, co se vám prezentuje jako neměnné a dané, vznikne věc nová, čerstvá. Vzpoura vůči establishmentu je tedy potřebná v každé době, v každé společnosti. Zejména v době, kdy jsme neustále konfrontováni s mocí médií a korporací, v době, kdy politici manipulují s veřejným míněním a svobodně myslící jedinec je jim vysloveně překážkou.

Tomáš Mašín

Tomáš Mašín

FOTO: Archív Tomáše Mašína

Rozpor světa reklamy, ze kterého se rekrutujete a kterým jste chtě nechtě poznamenán, a nonkonformity, kterou jste se pokusil zachytit, se může jevit jako problematický. I Egon Bondy se rázně proti tomuto světu vymezoval, jeho filmařský souputník Jan Švankmajer mluví v souvislosti s reklamou o kolaboraci s režimem srovnatelné s padesátými lety. Jak to vidíte vy?

Já se kolaborantem necítím. Ano, rozpor mezi principem reklamní práce a bytostnou nonkonformitou bezpochyby je. A velký. Ale protože jsem točil reklamy nebo že se Bondy vymezoval vůči komerci, nemůžu dělat film? Nebo proto nechápu, co je nonkonformita? Bondy věděl, že příběh inspirovaný zápisky z jeho mládí bude točit reklamní režisér, a neřekl ani popel.

Reklamu jako kolaboraci s režimem nechápu. Politické agitky netočím a skripty si pečlivě vybírám. Navíc Bondy, sám něco jako „velekněz podzemí“, hravě kolaboroval. Rovnice – reklamní režisér má točit reklamy a filmový filmy – pro mne nefunguje. Oba proudy se spíš mohou navzájem obohatit. Čili – stereotypy třeba bořit, v tom by se mnou jistě souhlasili i mistr Bondy a pan Švankmajer.

Nemyslíte si, že je minimálně škoda, že váš film nešel s ideou buřičství? Že nebyl buřičský, ale formálně i obsahově uhlazený, jak vám někteří kritici vyčítají? Že z toho vznikla reklama na nonkonformnost?

Podle mne film s ideou buřičství jde. A to, že 3 sezóny vyprovokovaly mezi kritiky názorovou disputaci, je dobře. Buřičovy myšlenky nemusí být nutně sdělovány buřičskou formou. Ve filmu několikrát zazní, že je třeba provokovat, jít si svou vlastní cestou. Udělat buřičsky buřičský film, tak to možná osloví jen buřiče, ostatní do kina nepřijdou.

Podívejte se na dobové fotografie tehdejší avantgardy – ten výtvarný, pokud chcete uhlazený styl je dán módou, architekturou, estetikou té doby. Oni byli avantgardní, ale myšlenkově. Vnějškově si zakládali na amerických kravatách, bílých perkách a nažehlených oblecích. A rádi pili šampaňské, pokud na ně bylo.

Já chtěl svůj debut vyprávět především bytostným filmovým jazykem, držet se pevné filmové stavby – a to nemyslím, že je špatně. Souhlasím s výtkou, že Egon Bondy byl jiný člověk než můj hrdina – ale to je pro mne nepodstatné, protože filmová postava je existenciálně i názorově zcela autonomní, žije svým vlastním životem.

S Karolinou Gruszkou jako milenci ve filmu 3 sezóny v pekle.

Kryštof Hádek s Karolinou Gruszkou ve filmu 3 sezóny v pekle.

FOTO: Archiv firmy Falcon

Čím dál silněji zaznívají hlasy, že reklama vyprazdňuje význam slov jako láska, dnes už nemilujeme jen své partnery, ale taky své hypotéky, jak před časem napsal Štefan Švec. Vy se toho nebojíte?

Významy těchto slov vyprazdňují média a způsob, jakým žijeme. V hektice a povrchně. To samozřejmě neplatí pro všechny. Reklamní sdělení je často vedeno nadsázkou, zjednodušením. Takový je reklamní jazyk. A vždycky byl. Za dětství mého dědy jste mohl milovat například mazání na kolena. Obviňovat reklamu z toho, že devalvuje věčné hodnoty, je nesmysl. Když miluju, tak mi nikdo a nic ten pojem nevyprázdní. Je to o nás! A navíc, milovat hypotéku – kdo by podobný nesmysl mohl brát vážně.

Dvakrát jste zmínil v negativním kontextu média. Nechcete to rozvést?

Bylo to ve smyslu jisté manipulace s běžným občanem. Nic, o čem by inteligentnější část populace nevěděla, nebo co by alespoň netušila. Média formulují odpovědi, nabízejí na dění okolo nás jakýsi instantní názor. A většina, zdá se mi, ho ochotně přejímá. Rychle, bez přemýšlení, bez důkladnější analýzy. No a média jsou někým vlastněna – tak asi tak.