Tato bombastická spektákula nejsou dnes ničím jiným než moderním, perfektně organizovaným opiem lidstva, které na čtyři týdny vyvolá iluzi národního kolektivu a odpoutá nás od reálného světa. Do rubriky politické instrumentalizace fotbalu patří jak mediálně okázalá zdravice anglické reprezentace uniformovaným „kolegům“ v Afganistánu, tak například i skutečnost, že veřejnoprávní stanice ARD férově rozdělila patnáctiminutové zpravodajství na dvě poloviny. Jedna z nich se zabývá mistrovstvím světa, druhá zbytkem událostí doma i ve světě – včetně počasí. Ropná katastrofa, mrtví aktivisté v mezinárodních vodách, Afganistán a Irák, asociální „reformy“, to vše bylo přehlušeno fotbalovým happeningem. Humanitární konvoj do Gazy si ke své akci vybral věru ten nejhorší možný okamžik...

Fotbal již dávno přestal patřit do sportu, stal se politickým sedativem. Recept na něj je jednoduchý: globální monetáři se vkoupili do nejmasovějšího sportu na světě a vytvořili z něj pseudorealitu, ve které si „proletáři“ mohou vybít agrese a nebo do ní projektovat své sny. Není divu, že většina reklam, ve kterých učinkují fotbaloví milionáři, se odehrává v chudinských ghettech Afriky a Latinské Ameriky. Poselství sponzorů, vyslaná prostřednictví Beckhama, Ronalda a dalších světové chudině, jsou jasná. Za prvé: bída má svoji romantiku, pokud se v ní čutá a sní sen fotbalových hvězd. Za druhé: ghetta jsou líhní fotbalových talentů, a proto se neodstraňují, ale opouští – s těmi správnými kopačkami na nohou. Za třetí: moderním titánem se může stát každý bez rozdílu rasy, náboženství a politického přesvědčení, pokud se bude řídit prvním a druhým poselstvím. Jak příznačné pro dnešní dobu neomezených možností, že se právě první MS na africkém kontinentě podobá více Andersenově povídce o nahém císaři než marketinkovým pohádkám v reklamě fotbalových sponzorů. Inscenace té nynější stála zhruba 3 miliardy eur, vydělat na ní mohou ale pouze její projektanti – samozřejmě mimo realitu čtyřicetiprocentní nezaměstnanosti.

PONDĚLÍ: Fotbaloví fanoušci v JAR podporují své hráče hraním na nástroj vuvuzela.

FOTO: ČTK/AP

Kde se fotbal organizuje, tam se bohatě sponzoruje, aby se ještě bohatěji rýžovalo. O to se již postará stát, republika, jak se pořadatelská země oficiálně nazývá – jiná funkce než aktivní podpora globálních sponzorů a investorů jí dnes již nezbyla. Zatímco zahraniční firmy, které i bez MS vydělávají miliardy, budou nabízet své produkty přímo na stadionech a v jejich okolí, vykázala dohoda mezi nimi a FIFA domácí drobné obchodníky z okruhu 800 metrů kolem stadionu. Kapské město prohlásilo prostor mezi centrem a stadionem za exclusion zone, kam místní „stánkaři" nemají přístup. Jelikož se v tomto pásmu nachází i dětské hřiště, bude si muset místní dorost po dobu trvání mistrovství hrát jinde.

Do mistrovského scénáře zapadla i zvláštní role Nelsona Mandely symbolizující život v realitě bývalých bojovníků za lidská práva. Plánovanou účast na zahajovacím ceremoniálu neodřekl z protestu proti ekonomickému apartheidu, který postihnul jeho chudé krajany, ale kvůli smrtelné nehodě pravnučky. Inu, Stevensonova věta o tom, že je jednodušší za princip bojovat, než se jím řídit, platí i nadále. Zejména v době, kdy sponzoři ovládli sport i politku.