Leckde jakoby studentská řachanda spolu s opojením, které přinesly nové grafické programy, trvala dosud. Tak třeba trafikanti zdobí své domečky kolážemi, za které by se před deseti lety nemusel stydět žádný učedník. Politik jako ďábel, politik převlečený za diktátora, pravý a levý politik se vedou za ruce. Na každé obálce námět k přemýšlení, jestli má ještě smysl ztrácet před trafikami čas.

Na lepení hrušek přes jablka jsem si vzpomněl, když jsem jel nedávno z pražského centra směrem na Plzeň a v místech, kde se Rozvadovská spojka protíná s Městským okruhem, najednou blik blik blik – roztřásl se mi kurzor. Upřímně, ani se mu nedivím. Ona se totiž Spojka s Okruhem nekříží nijak jednoduše, to je samý nájezd, podjezd, trojrozměrný houslový klíč a mimoúrovňové brýle. Chumel betonových špaget.

Vzpomněl jsem si tedy na stříhání a lepení a rozhodl jsem se, že si udělám z dopravních inženýrů dobrý den, že milou křižovatku vytrhnu ze souvislostí a přesadím ji do lidštějšího prostředí. Šipečku kurzoru jsem vyměnil za nůžky, přestřihl jsem Okruh, odpižlal Spojku. Vznesli jsme se, křižovatka a já, nad Prahu, a protože nejlidštější místa jsou jak známo v jižních Čechách, zamířili jsme ke Zbraslavi a dál na Brdy. Vltava jako vlas, temně zelené chomáče hlubokých lesů, obdélníky polí a luk, maličká Příbram. Přistáli jsme na bývalém vojenském letišti, kousek za vesnicí, kterou nemohu jmenovat, protože mě tam znají. Na letiště padla křižovatka jako ulitá – její čtyřproudé choboty téměř zakryly obě vojenské ranveje, ale jen co jsem ten pražský šmodrchanec přisunul k vesnici, došlo mi, že když šoupu po republice betonem, zahrávám si s ohněm. Nestalo se nic menšího, než že jsem na venkov přitáhl měřítko, které mělo navždy zůstat v hlavním městě. Poslední klik sun klik a neviděl jsem skoro nic. Křižovatka zakryla zámek (bývalé sídlo šlechticů, Hitlerjugend i socialistických a kapitalistických vlád), tvrz, hospodu, rybník (kam místní a leckdy i přespolní chodí v zimě bruslit a v létě se koupat), samoobsluhu, poštu a obecní úřad, nejdrzejší betonové chapadlo zadusilo hřbitov i s barokním kostelíkem. Zbylo pár chalup v kopci, zpustlé zahradnictví a klášter.

Samozřejmě stačilo popadnout křižovatku, odletět s ní na sever a u Zličína ji nazpátek vlepit mezi Spojku a Okruh. Nestalo se. Rozblikal se mi kurzor, zachrastilo srdce laptopu a zkameněla obrazovka. A já teď čekám, jestli si sním, co jsem si nastříhal. Už příští víkend jedu do té jihočeské vesnice a na vlastní oči se přesvědčím, do jaké míry je virtuální svět propojený se skutečností. Pakliže měrou vrchovatou, zalil jsem milou vesnici betonem, což ale nemusí být nutně tragédie. Nebudu první ani poslední (takových zalitých vesnic je) a na víkendy se dá létat do Paříže nebo do Londýna.

Marek Janota

Marek Janota

FOTO: Zdenko Pavelka

Spíš mě teď straší to, co jsem naťuknul na začátku. Z kamaráda se sice nestal svalovec, ke kulturistice má stejně daleko jako já k italským plážím, ale před deseti lety byla virtualita ještě v plenkách. Mezitím rostla a tloustla; kolem prstů si omotala cáry reality.

Knírky, srpy, kladiva a prostoduše se tvářící politici na fotografiích, které nikdo nevyfotil. Je nějaký rozdíl mezi křídovým papírem, obrazovkou a pohledem z okna? Snad ti časopisoví kolážisté vědí, co stříhají.