Pomůžeme si názvem jeho dávného alba Bringing It All Back Home – tedy Vrátíme to, kam to patří. Dylan jakoby vplouval zpátky do dávnověku americké hudby, odkud se před skoro padesáti lety vynořil. Svoje první album tenkrát sestavil z interpretací lidových písní a skladeb starých písničkářů a jenom dvou skladeb vlastních – jedna z nich je navíc věnovaná písničkáři Woodymu Guthriemu, a to s pokorou v dalším Dylanově díle nevídanou.

Stejný proud tradiční hudby se valí i z jeho posledního autorského alba Together Through Life, ačkoli teď už opatřený Dylanovým podpisem. Najdeme tu verše jako: Down every street there's a window / and every window's made of glass / We'll keep on lovin' pretty baby / For as long as love will last (česky třeba takhle: V každým domě vidím okno / To okno je skleněný / Budem se mít rádi, lásko / Dokud se to nezmění), připomínající mnohem spíš lidové popěvky než mnohovrstevné básně z vrcholných Dylanových alb, v nichž někteří vykladači hledají spojnice s dílem Johna Keatse nebo rovnou Williama Shakespeara (jako se o to pokusil Christopher Ricks v působivé eseji Hříchy, ctnosti a nebeské milosti – česky vyšla v časopise Host 6/2006).

Na konci loňského roku Dylan vydal ještě vánoční album Christmas in the Heart poskládané z klasických koled, zahraných jako blues. Nejpřesnější recenze se objevila v jakési internetové diskuzi, kam jistý fanoušek napsal, že to album není vůbec tak špatné, jak se tváří. Ano, představa starého krkavce Dylana zpívajícího o saních a sobech je sama o sobě dost děsivá, ale Dylan zase dokázal sladit svůj rukopis s tradicí natolik, že deska koled působí jako nejpřirozenější věc na světě. Z alba vyčnívá dětská píseň Must Be Santa v divoké irské úpravě (ta aranž je skvostná, nicméně není Dylanova – před ním s ní přišla ne tolik známá kapela Brave Combo). Vznikl k ní neméně divoký, těžko popsatelný a přidrzle vtipný videoklip, v němž Dylan zpívá santovské hou hou hou s doutníkem v ruce a s výrazem postavy zombie hororu. Z tohohle klipu, stejně jako z celé současné Dylanovy tvorby, může vyplynout odpověď na otázku, kterou jsme si položili v úvodu. Dylan se vrací domů, do stránek starých zpěvníků, a královsky se přitom baví.