Článek
Nesnadné je Strážce občanského dobra stručně, ale pokud možno srozumitelně popsat. Realita se v příběhu odráží věrohodně. Ale něco nesedí.
Začátek sedmdesátých let, rodina Komárkových se dvěma malými dcerami odchází ze vsi do města – těší se na lepší. Hlavně otec Komárek. Starší dcera je po něm a normalizační šeď jí připadá přirozená, normální. Respektuje pravidla, spolupodílí se na jejich dodržování a s despektem se dívá na nespokojené kverulanty – a říká jim nosálové.
Krakov, kde Komárkovi žijí, připomíná desítky podobných sídlišť z té doby. Ale není to betonový přístavek k dosavadnímu městu, nýbrž součást projektu pěti novoměst postavených na zelené louce a pojmenovaných podle družebních originálů ve – jak se tenkrát říkalo – spřátelených lidodemo zemích (vedle Krakova ještě tedy Drážďany, Charkov, Minsk a Debrecín): …novej Havířov to rozhodně nebyl, potřeby lidu se mění a flexibilní chtěl bejt i komunismus, jen to slovo se tolik neznalo, aby se zkrátka udělalo zadost tenkrátnímu dnešku. Zlatý éře těžkýho průmyslu odzvonilo a ideálům, těm nejryzejším, taky… Novoměsta byla posledním pokusem před definitivním krachem. Experimentem, reagujícím na to, co si doba žádala. Přesun obyvatelstva z neproduktivních oblastí a zón nadměrnýho zamoření, nutnost důstojně zaměstnat novou generaci stavebních inženýrů, ale i libozvučnější touhy. Po novejch architektonickejch dominantách krajiny, například. Po příznivým prostředí pro výchovu a rozvoj. Měla snad Ostrava-Poruba mít monopol na to, co to znamená stavět se novodobě na odiv?
Hůlová se tak vydává do krajiny sci-fi. Aby, dá se tomu tak rozumět, nedala příležitost výhradám, že takhle to přece nebylo. Ale bylo – vzhled města odpovídá minulosti jako tehdejší Štreitovy fotografie. I atmosféra té doby z krakovského příběhu zavane velmi ostře.
Jenže Strážci občanského dobra jsou mnohem víc (a nejen dvojnásobným rozsahem textu) o době po roce 1989. O tom, co je to postkomunismus v hlavách nás všech. Ruský spisovatel Vladimír Sorokin říká svým lidem postiženým takovým postkomunismem homo sovieticus. Češi ještě nemají tenhle svůj druh pojmenovaný, ale dnešní neonormalizace má někde své kořeny. Někdo ji přece vytváří.
Alternativní vývoj v laboratorním Krakově je přesvědčivý, protože dávkuje realitu s výmyslem do směsi, se kterou není snadné polemizovat a těžko se i pojmenovává. V tom je kniha dráždivá, nepohodlná a provokativní. A proto také více nebo méně opatrně odmítaná.
V jedné recenzi jsem se dočetl, že Hůlová nechala svou komunistickou hrdinku v hořkém a krvavém finále zvítězit. Ale kdeže: ta asexuální bytost jen nepochopila, že prohrála. Takových nedorozumění však bude víc. Na záložce chybí obvyklý návod k použití, který by čtenáře upozornil, že nejenže nebude číst realistický příběh a že jde o černou sci-fi, ale že je to taky pankáčsky divoká groteska. Petře Hůlové prý chybí „časový odstup pro hlubší promýšlení témat“. Nechybí. To jen recenzent postrádá nadhled a zřejmě i smysl pro humor. Přitom už od Umělohmotného třípokoje (2006) se o Petře Hůlové může vědět, že je schopná té nejbrutálnější ironie. Teď vypráví příběh o nedávné minulosti a ze současnosti, sype do něj saze, ani trochu nesladí, a ještě si ze všeho dělá blázny. Strážci občanského dobra jsou právě proto dobrou knihou. Odkrývají, co většinou jen tušíme. Že jen náhodou všechno kolem nás i v nás ve skutečnosti nesměřuje ke stejným koncům. Že máme docela kliku, že tady nenávist ještě nevybuchla.
Petra Hůlová
Petra Hůlová Strážci občanského dobra
Torst 2010