Pane Franku, pořád u sebe nosíte fotku svého právě oběšeného otce?

(Niklas Frank vynese černobílý snímek z náprsní kapsy jak eso. Otce – pootevřená ústa, strnulost figuríny, jmenovka Hans Frank přes hruď – pokládá doprostřed stolu obličejem k sobě.) Chci si být jistý, že je po něm. Prohlížím si ho často, protože sleduju, že jistým způsobem žije dál.

Proč se mučíte?

Já se vůbec nemučím. Já se jenom ujišťuju a taky si připomínám, jak skončí člověk bez občanské kuráže.

Jak často myslíte na své rodiče?

Každý den.

Jste chlapečkem z knihy Laskavé bohyně Jonathana Littela, který drandí chodbami krakovského hradu Wawel ve šlapacím autíčku. Jaké jsou vaše nejstarší vzpomínky?

Pamatuju se na Wawel a na zámek Kressendorf, kam jsme jezdili na víkendy. Z té doby mám láskyplnou vzpomínku na otce v koupelně. Ta mě úplně fascinovala, protože měla vanu, ke které se stoupalo po třech schodech. Otec se holil a mě udělal holicí pěnou ťupku na nose. Byly mi asi čtyři a cítil jsem se mu hrozně blízko. To je moje vůbec první vzpomínka.

Na ty sáhodlouhé chodby na krakovském hradě si pamatuju moc dobře. Mimochodem můj brácha Michel k Vánocům taky dostal šlapací autíčko. Nádhernou limuzínu, úplně jako opravdovou. Moje auto byla spíš taková plechová kraksle. Jenomže jezdila daleko rychleji! Takže jsem na závodní dráze v hradních chodbách nechával bráchu daleko za sebou. Pak jsem se schovával v rozích a číhal, na koho bych vybafnul. Kolemjdoucí se nakonec vždycky zasmáli, hahaha, taky co mohli dělat. Byl jsem synem nejvyššího a moc dobře jsem věděl, že můžu všechno. Taky si vybavuju bohatě zdobené sály, a jak nádherně byly osvícené o slavnostních večerech, a jak jsme my jako způsobné německé děti musely pánům podat ruku a dámám ji políbit. A jak jsme to prohazovali a líbali ruce pánům a měli z toho děsnou psinu. Co si ještě pamatuju…

Naše matka měla ložnici hrozně daleko od nás. Muselo se k ní procházet pokoji pro služky, chodbami, skrz převlékárny... A jednou mě můj brácha navedl, anebo jsem to možná vymyslel já, hele, jdi za mámou a řekni jí, že jsem umřel. To mi nemusel říkat dvakrát! Zrovna seděla ve vaně. Jdu tam a křičím: Mami, mami, Michel umřel! Matka vyrazila, jak byla, nahá letěla přes všechny ty pokoje, až našla Michla ležet na podlaze. Pak se začal hrozně řehtat. Schytal jsem hrozný pohlavek.

Brácha taky, ne?

Víte, že ne? To by mě zajímalo proč... Taky jsme hráli tyhle hry na smrt. My měli všechny možné hračky. Jenomže jsme je oddělali během půlhodiny. Rozervali nadranc, abychom zjistili, co je uvnitř. Ale mám dojem, že kdybychom si teď po letech lehli na psychoanalytickou pohovku, odhalili bychom jiné důvody. Všichni, kdo v těch skvostných sálech slavili, byli Němci. Všichni věděli, že slaví na krvi. Ve vyrabované zemi. Všichni bydleli v uloupených domech, všichni si nakradli. A tohle napětí děti vycítí.

Pamatuju si na výjev z vězení. Před zavřenými vraty stál hlídač v uniformě a dovnitř se dalo nakouknout úzkým průzorem. Naproti na lavici seděla mladá žena asi kolem pětadvaceti, byla moc hezká, měla krásné vlasy. Působilo to na mě tak hrozně, že jsem se rozbrečel. A ten strážný mě chlácholí, neboj, tahle ošklivá paní bude zítra mrtvá.

Jak jste se tam proboha dostal?

To se ptám taky. Asi během jednoho ze šmelinářských výjezdů své matky do ghetta. Skupovala kožichy a drahé látky. Jezdili jsme autem se šoférem a všichni na ulici vypadali hrozně smutně. Anebo vjem z vnějšího lágru koncentráku: důstojníci se baví tím, že vysazují na kost vyzáblé chlapy na divokého osla a pak je fotí, jak dělají kašpara. Taky jsem se smál, jak padají, a z našeho bouráku udělal na jednoho stejně starého chlapečka z ghetta dlouhý nos.

Niklas Frank

FOTO: Petr Horník, Právo

Kdy a jak jste si uvědomil souvislosti?

V patnácti šestnácti jsem věděl z dějepisu, co byl otec zač, znal jsem politické a geografické pozadí. Ale už předtím ve mě byl ten zářez. Za co ho oběsili.

Nesledoval jste norimberský proces v rozhlase?

Určitě jsem byl u toho, ale podivným způsobem si to nepamatuju. Zprávy z procesu vysílali každý večer, někdy i přes den, a mí příbuzní u toho rozhlasu seděli. Ale když chci přinutit mozek, ať mi pošle nějaký obraz, vidím vedle nich místo sebe stín. Ostře si vybavím jenom náladu. Velmi dobře si ale pamatuju na krátkou návštěvu v Norimberku, poslední před otcovou popravou... (odkašle si) Tak.

Od dvanácti let jste byl v internátu. Šikanovali vás jako syna svého otce?

Když mi bylo šestnáct, přišel ke mě ředitel internátu a povídá, Niki, tvůj táta byl nejlepší, lepší než Hitler, Göring, Goebbels. Jako syn hlavního válečného zločince jsem měl naopak jistou prominenci. Toho hlavního válečného zločince bych rád zdůraznil. To bylo něco pro nás Němce!

Když jsme v době norimberského procesu chodili do kina, běžely týdeníky se záznamy z přelíčení. Všechny Frankovic děti hltaly, jak kamera švenkuje zleva od Göringa v první řadě k Ribbentroppovi. A náš otec taky seděl v první řadě, ne v druhé, takže dobrý! Hrozně jsme se vztekali, když se záběr zastavil u někoho jiného.

Mám všechny dopisy, co jsme mu psali, i denní korespondenci s matkou. Dají se z nich vybrat úplně absurdní věty, třeba jak matka píše: Viděli jsme tě v týdeníku. Vypadáš úžasně! Nezhubnul jsi? Ohromně ti to sluší! Tomu chlapovi jde o krk a v lochu si čte, jaký je fešák. (velmi pobaveně se směje)

Ale na internátě už jsem byl politicky uvědomělý. Měli jsme jeden přijímač a já jediný jsem měl povolení poslouchat přenosy z debat z Bundestagu u vedoucího v kanceláři. Ale tenkrát měli v Bundestagu ještě pár vynikajících řečníků.

Chodili kolem vašeho původu lidé jako kolem horké kaše?

Ne. Pracoval jsem v mnoha časopisech a nikdy to nebyl problém. Akorát jednou, když jsem tři roky vedl kulturní rubriku v Playboyi. Přišel můj nadřízený a povídá: My víme, kdo je váš otec. Nechte pravičáctví na pokoji a my necháme na pokoji vás. Amíci Hugha Heffnera si mě holt proklepli, i když byli úplně vedle.

Otec začal vycházet na pokračování ve Sternu. Stern dlouho vedl Henri Nannnen, šéfredaktorský pojem, který začínal v nacistické propagandě. Když už byl ze Spiegelu pryč, dával rozhovor nejserióznějšímu švýcarskému týdeníku. A řekl větu, na kterou nezapomenu: Niklas Frank tím seriálem pošpinil Stern. Něco tak obludného! Ten starý nácek!

Mám přátele mezi mladými Němci a pocitu viny mají plné zuby. Vnímají ho jako umělý a nefér. Co si o tom myslíte?

Budou muset žít s tím, že jsou náhodou Němci. Záleží jak. Jako individua jsou nevinní, já jsem taky nevinný, ale mezi lety 1933 až 1945 jsme prováděli hrozná zvěrstva. Musíme se tomu umět postavit.

Ale neexistují žádní my Němci. Ani my Češi

Ale ano. Historii nosíte v hlavě. Kdyby nedošlo k válce, byly by to skvělé roky na úrovni plné chuti do života. Ale v němectví je třetí říše pořád obsažená. Stejně jako císařství, můj milovaný Goethe, karolinská doba. Osobně si nemusejí nic vyčítat, ale nemůžou nic odstřihnout. Je to stejné, jako kdyby se narodili jako černoši. Jsem Němec, žiju s Osvětimí. Musím se to naučit.

Jaký má smysl vlastenectví?

Podívejte se na boje během mistrovství světa.

To tu otázku můžu rovnou zopakovat.

To je váš osobní názor. Každý člověk potřebuje primární skupinu. Nejbližší je vaše rodina. Potom vaši sousedi, spolužáci na univerzitě, kolegové. A v určitou chvíli přijde na řadu národ. Když potkám Němce na Aljašce, lidi, to je radosti! Já miluju Německo, pro mě je to jedna z nejkrásnějších zemí na světě. Miluju německé dějiny. Nenávidím nacionální socialismus. Ale byli jsme normální zločinci. Žádný národ není imunní vůči zločinu. Ale my tenkrát dělali jenom zločiny. A s tím se potomci musejí nějak popasovat. To neznamená, že máte celý den truchlit. Bavte se, tancujte, choďte do školy, ale mějte to vzadu v hlavě.

To znamená, že se německý pocit viny nikdy neodvine.

Ne, pocit viny je něco jiného. Vaši kamarádi musejí přiznat zločiny svých předků. Tudy vede cesta ven. Ne že srovnáme nacistické zločiny se stalinismem. Tohle není výsledek ve fotbale. To je přiznání. Já jsem napsal daleko víc humorných věcí než vážných. A vždycky mně vyvstávaly obrazy obětí. Nesnižuje mě to. Jsou to moje dějiny.

Niklas Frank

FOTO: Petr Horník, Právo

V obou knihách popisujete scény, se kterými se vám vaši rodiče zřejmě nesvěřili. Jak vaše desetiletá matka umlátila potkana klackem. Jak váš pubertální otec zabíjel akvarijní rybičky. Odkud to máte?

Po matčině smrti jsem si vymínil, že chci všechny písemnosti a všechny fotografie. Matka měla hrozné puzení psát. Všechny dialogy v Matce jsou její vlastní záznamy. Dalším pramenem byly její kamarádky. Imrvére ji obklopoval široký kruh přítelkyň, kterým otec říkal Scheissweibe (slepičinec), protože se s nimi dělila o všechny intimnosti. Tak jsem si za nimi došel. Moje matka... Holčička, která chodí v zimě tři měsíce kolem mlýnského náhonu a hledá mrtvolu otce. Oficiálně se nikdy neřeklo, že spáchal sebevraždu. Ani školu nemohla dokončit, byli chudí jak kostelní myši. Tu nezlomnost na ní miluju.

Co ještě?

Především tu nezlomnost. Já vždycky hledám v životě groteskno. Všichni o něčem sníme a něco si přejeme a neumíme reagovat na realitu. Moje matka jako jediná ze všech lidí, co znám, na tehdejší realitu reagovala bezchybně. Tady jsou Židi, s těmi udělám obchod. Židi jsou v ghettu, jedu do ghetta a nasadím vlastní ceny. Židi jsou spáleni, udělám obchod s někým jiným. Je po válce, jsem chudá a mám pět dětí, musím pracovat. Vydám knihu svého muže z popravčí cely a udělám obrovský profit. I za války věděla úplně přesně, že všechno kolem je chiméra. Říše. Ona jako polská královna. Věděla, že nás jednou zase bude živit psacím strojem. To neznamená, že nebyla ujetá. Ta to vůbec neměla v hlavě v pořádku! A co mě na ní hodně štvalo, je, že poznala, jaký jsem slaboch.

Zabil jste svoji matku?

V jistém smyslu ano. Podal jsem jí víc prášků, než měla povoleno od lékařů, a na to umřela, ale ne bezprostředně. Ty pilulky si střádala a bezpodmínečně je chtěla, bylo to její vlastní rozhodnutí. Zabili jsme ji společně. Byl jsem čerstvý maturant a uvědomil jsem si, jaký mám před touhle ženou obrovský strach. Ovšem ona se zas bála, že nejsem dobrý syn, a měla k tomu oprávněné důvody. Vždycky jsem je všechny pozoroval. Členové mé rodiny pro mě byli objekty zkoumání jako hmyz pro vědce. Venku jsem přitom byl stejný hajzlík jako ostatní děti. V jednom dopise napsala, Niklas je a zůstane můj zvědavec. Psala to s láskou.

Měl jste něco rád na svém otci?

Na jeden okamžik myslím nepříjemně často. Na jeho pochod k šibenici. Kráčel k ní velmi klidně. Představte si, že zavřete oči a víte, tuhle noc budu popraven a k popravišti musím projít velmi dlouhou chodbou. To je vlastně obludné. Já si nejsem jistý, jestli bych to zvládl. Jestli bych neřval a nezmítal sebou na zemi, jestli bych se nesápal na všechno kolem... O tomhle jediném v celém životě a činech svého otce říkám, tos udělal dobře. Přes jeho slabošské, ubožácké poslední věty. Přes to, že i v tu poslední noc svého života napsal dopis svému právníkovi, ve kterém se zapřísahal, že nikdy nebyl zločinec.

Bál jste se, že budete jako otec nebo matka?

Co jsem začal dělat rešerše, a to bylo hodně brzo, si jsem jistý, že nebudu jako oni. Jako by mě to, co vím o nich a jejich zbabělosti, vzdalovalo od zločinu. Ale kolik nevinných proto muselo umřít!

Máte čtyři sourozence. Nikdo z nich se od rodičů nedistancoval, spolupracoval s vámi pouze váš nejstarší bratr.

Nespolupracoval, ale držel při mě. Přitom čím víc se sám blížil k hrobu, tím víc otce miloval. Otce zatkli Američané, kteří krátce předtím osvobodili Dachau. A otec byl u Spojenců známý jako Polský řezník. Nechali ho projít trestnou uličkou a děsivě ho zmlátili. Můj bratr proseděl posledních třicet let svého života v křesle, nemohl na nohy, postupně chátral a neustále hleděl z okna. Venku vidím každý den tátu, jak ho vezou v džípu, svěřil se, a představuju si, že ho za půl hodiny děsně, příšerně zmlátí. Jednou vyslovil, ale bylo to jenom jednou a na hranici srozumitelnosti, to si nezasloužil. Ale to jsem se hned ozval. Ovšemže zasloužil! Aspoň malinký kousek toho, co jsme prováděli my.

Jste pro trest smrti?

Vůbec ne. Ale norimberský proces shledávám dobrý a spravedlivý a tresty smrti zcela oprávněné.

Co chcete od svých čtenářů?

Aby se na všechno vyptali svých příbuzných, dokud žijí, i vy Češi. Ráno jsem byl u pana Pitharta a zajímalo mě, jestli máte v Česku taky nějaké tabu. Pak jsme hovořili o letech 1945-48. Ti lidé žijí. Mně jako čtenáři může jít celý zatracený Frank k šípku, ale vím já vlastně, co se tenkrát dělo? Co dělali moji rodiče, prarodiče? Kam těma očima uhýbali? Dneska se nepopravuje, jde jenom o to se zeptat. Kdyby jenom němečtí dědečci a babičky přemohli zbabělost a promluvili. Místo toho mlčí ve své vnitřní emigraci.

Taky bych rád, aby měli moji čtenáři radost ze života. Aby se u čtení smáli. Já rozhodně nestojím proti životu. Je fantastický! A ten můj byl nádherný a plný dobrodružství. Ale v porovnání se životem našich rodičů, kteří bojovali na frontě, na které padaly bomby, kteří se schovávali ve sklepeních, naší každodennosti chybí emocionální šířka. To nejhorší, co se dneska může stát, je rozvod nebo dopravní nehoda. Díkybohu žijeme ve mírové společnosti, ale je bláhově, pošetile mělká.

Novináři jsou vždy a všude povolně připraveni ke službám v dané době vládnoucí moci, píšete v Matce. Desítky let jste pracoval jako novinář, z toho přes dvacet let ve Sternu. Jak probíhala denacifikace novinářů v SRN?

I v našem velevychvalovaném Spiegelu zůstali nacisti, ve vedení i v redakci, a mlčeli úplně stejně jako zbytek společnosti. Ovšem dneska novináře ohrožuje závažný psychologický a ekonomický tlak, proti kterému bychom se měli postavit. Němečtí novináři třeba dřív dostávali podnikový důchod, tím vyšší, čím déle ve vydavatelství pracovali. To se zrušilo a ten rozdíl je sakra znát. Ono vás to občansky dost přidusí, jestli chcete vydržet v krámu, uživit rodinu.

Nezávislost je bezvadná věc, ale my novináři jsme strašně náchylní ji porušit.