Článek
Česky vyšla vaše kniha Spi!, jejíž protagonistkou je mladá dívka a poznamenaný stárnoucí muž. Jak vás napadlo z hrdinky udělat náměsíčnou?
Chtěla jsem nějak vyjádřit její neklid, který v sobě nedovede utišit. Uvědomuje si, že už musí něco udělat s vlastním životem, ale právě to v ní vzbuzuje úzkost. Novináři se mě kolikrát ptali, jestli mám sama problémy se spaním. Ale mě zaujala spíše představa, jak spánek může ovlivňovat naše vnímání reality. Svět vám připadá odlišný, když nemůžete spát. Chováte se jinak, všechno není tak jako dříve. Začnete si pohrávat s myšlenkou, jestli za to může váš mozek, anebo jestli sama realita je něco velmi pofidérního a přibližného, co už předurčuje naše vnímání.
Nad knihou jsem se ptal sám sebe, co oba hrdiny k sobě poutá?
Nebrala jsem to za jednoduchou love story, ale spíše příběh dvou opačných osudů, různými způsoby paralyzovaných hrdinů, kteří se navzájem potřebují. Zatímco Benoit nedovede vyřešit svou minulost, Maya má strach z toho, co nadejde.
Hrdiny všech vašich knih jsou outsideři. Říkáte o nich, že mají přímější kontakt s realitou. Jak to myslíte?
Právě outsideři chápou lépe podstatu lidského života, vědí toho o něm víc. Oproti ostatním nezvládají základní dovednosti úspěchu. Odhalují nám, že ačkoliv se zaštiťujeme našimi úmysly a plány, všichni žijeme ve skutečnosti více či méně chaoticky.
Co to podle vás znamená být lůzr?
Když se na to díváte nezaujatě, z odstupu, uvědomíte si, že si na neúspěch dokážeme vlastně zvyknout. Každý z nás prohrál tisíce více či méně zásadních věcí, ale všichni s tím žijeme dál. Dokážeme na to nemyslet. Fascinuje mě otázka, co všechno jsme schopni udělat, abychom unikli takovému pocitu neštěstí, ztráty či smutku.
Souvisí všechno to outsiderství ve vašich knihách také s vaším vlámským původem?
Přiznám se, že o tom jsem nikdy moc nepřemýšlela. Samozřejmě mám ráda svůj jazyk a ctím úsilí předků, jimž se podařilo jej uchovat. Ale patřím ke generaci, která už nakládá s vlámštinou velmi volně – ne jako starší spisovatelé, kteří vyznávali nejrůznější regionální akcenty. Píšeme už obecnou nizozemštinou. Alespoň já se ani nehlásím k nějakému vlámskému nacionalismu. Ale v Belgii se stala zvláštní věc, Valóni a Vlámové spolu dnes žijí, aniž o sobě něco vědí. Je vzácné, když se vzájemně navštěvují, natož když se učí jazyk toho druhého. Máte z toho divný pocit – dvě společenství, která spolu žijí beze slov v jednom domě.
Dnes by se mohlo zdát, že kolem nás je mnoho cílevědomých lidí, kteří mají spousty plánů. Nemáte pocit, že jdete se svými outsidery proti současnosti?
Pocit outsiderství máte, anebo nemáte v těle, snad už v genech. Nemyslím si, že si jej můžete svobodně zvolit, to se děje samo od sebe. Zároveň se mi zdá, že outsiderství patří už k údělu umělce, spisovatele. Ve své třetí knize, souboru povídek Zelenější tráva, jsem se zabývala různými způsoby, jak lze v životě prohrát. Snažila jsem se pochopit, proč někdo uspěje, zatímco jiný se stale ocitá mezi poraženými. Jenže ve skutečnosti je všechno dočasné. Mezi vítězstvím i selháním vede velmi křehká hranice, ačkoliv vítězové podléhají iluzi, že už budou navždy jenom vítězi. Na tom všem je vlastně něco velmi lidského.