Zní to jako americký sen: umělkyně ze střední Evropy se v necelých třiceti letech dostala do povědomí evropského výstavního provozu a ve třiatřiceti připravuje výstavu v londýnské Tate Modern.

Ta strmá cesta ale není moje. To je cesta kurátorů, kritiků a galeristů. Oni rozhodují, co se kde objeví či neobjeví, o kom nebo o čem se napíše, nebo nenapíše, kdo bude vidět, na koho se zapomene. Já tomuhle světu moc nerozumím a jeho podivným pravidlům nevěřím.

Dobře jsem si ale zapamatovala jednu zvláštní příhodu, která je v jistém směru poučná a zároveň ukazuje, jakou roli i v tomhle oboru hraje náhoda. V roce 2007 jsem byla na stipendiu ve Švédsku. Byla neděle večer, venku hrozná zima a ředitelka IASPIS pozvané výtvarníky požádala, zda by své věci mohli ještě večer ukázat nějakým lidem z Indie. Nikomu se nechtělo, ani mně. Když ale všichni z ateliérů odešli, přišlo mi úplně trapné zmizet taky. Zůstala jsem nakonec jako jediná. Za týden se v mailu objevilo pozvání na Manifestu 7, jelikož to byli právě její kurátoři.

Předpokládám, že stimul k tvorbě přišel ještě dříve než zmíněné úspěchy.

Moje pravá cesta vede po rovině, a tak to i musí zůstat. Zásadně mě na ní ovlivnili rodiče a obraz harmonického soužití, které jsem doma viděla. Dva normální lidé ve dvojici jiskřili a já jsem díky tomu nabyla pocitu, že základní síla je obsažena ve spojení.

Potom mě zasáhlo rodné místo – šedá, nezajímavá periferie. Dodnes jsem totiž přesvědčená, že skutečné zázraky se nedějí uprostřed velkých měst, ale spíš v těžko dostupných lokalitách. Stejně vnímám společnost. Normální, na první pohled ničím výjimeční lidé, mají totiž velký dar. Když je dokážete správně vést, vytvoří společně úchvatnou věc bez ambice jakkoliv samostatně vyniknout. Při samotném procesu dokonce myslí na druhé. Podobně jsem vždycky vnímala i samu sebe. V ničem jsem moc nevynikala, ale fascinovala mě představa, jak člověk může vyniknout právě tím.

Z projektu výtvarnice Kateřiny Šedé Furt dokola (2008).

Z projektu výtvarnice Kateřiny Šedé Furt dokola (2008).

FOTO: Archív Kateřiny Šedé

Studovala jste v ateliéru Vladimíra Kokolii. Jakou to hrálo roli?

Vladimír Kokolia má zvláštní pozorovací schopnost, již dokázal rozvinout na mnoha úrovních. Na ateliérových schůzkách jsem měla občas pocit, že se do studenta převtělí a dokáže se podívat na jeho věc jeho očima. Tuhle sílu jsem si od začátku dobře uvědomovala a často mě paradoxně od konzultací odrazovala. Chtěla jsem si na věci přijít sama a stačilo mi pouze vědět, že blízko existuje člověk, který se v případě nutnosti na mě dokáže napojit. Může to znít jako nesmyslný způsob výuky, ale mně hodně pomohl v mnoha ohledech.

Kokoliova osobnost navíc učí vlastním příkladem. Když jsem byla asi ve čtvrtém ročníku, Vladimír přišel na jednu ateliérovou schůzku po třech týdnech intenzivního malování. Vypadal úplně jinak – vyčerpaně i šťastně, nesoustředěně i velmi koncentrovaně, bojovně i odevzdaně a nebyl schopen pořádně mluvit. Jako by se doopravdy vrátil z úplně jiného světa. Mě tahle věc zasáhla nejvíc z celého studia. Měla jsem před sebou hmatatelný důkaz, že ten svět mezi skutečně existuje a jak většinou vypadá ten, kdo se tam na chvíli dostane.

A vám se daří do jiné dimenze vplynout? Navenek totiž vaše práce vypadá velmi racionálně, promyšleně a spíše než nadexistenční proces evokuje manažerské schopnosti. To myslíte vážně? To je přece jeden z hlavních důvodů tvorby obecně…

Nedovedu si představit silnější odměnu za svou práci než vstup do světa, který běžně není vidět. Bez této motivace bych už asi ztratila dech. Současně je právě tohle důvod mého vztahu k cenám nebo účasti na prestižních výstavách – je to jen bonus. Ten sice potěší, ale obejdete se bez něho.

Vaše věci vás musí odměňovat samy, jinak se stanete otrokem nejrůznějších žebříčků a hodnocení.

Na mém pracovním procesu je nejpodstatnější, že musím obsáhnout celou řadu činností a dovedností. Jinak jsem bitvu předem prohrála. Než svou věc objevím, musím se zcela odpojit od normálního světa a nesmím na něj myslet. Tohle období bych tedy rozhodně nenazvala racionálním. Pak teprve musím přistát na zemi a zamyslet se, zda je to vůbec možné uskutečnit. Přichází fáze praktická – shánění financí. Po ní následuje realizace, ale i ta má hodně odlišných poloh.

Přijít do vesnice a přemlouvat cizí lidi, aby v jeden den společně zametali a nakupovali, není manažerská práce, ale tvůrčí a psychologický proces. Během této cesty jsem se totiž musela taky několikrát proměnit – zpočátku jsem se cítila jako převaděč, pak jako prostředník, svědek a nakonec jako dítě. Nebo když jsem v akci Zkratka přelézala 80 plotů, byla jsem nejdřív díra a potom klíč. Na závěr ještě následuje práce se záznamem a dokumentací, vytvoření autorské knížky… Z mého pohledu je vše zmíněné součástí tvůrčího procesu.

Ale i tak mě slovo manažer vůbec neuráží, naopak to v určité fázi považuji za přednost. Trochu mě totiž děsí představa, že se roky utápím v nereálných myšlenkách a pak se ještě sama utvrzuji, že jsem prokletý umělec, který to možná zrealizuje v příštím životě. Snad v tomhle jsem opravdu racionální – vím přesně, co nechci.

Z projektu výtvarnice Kateřiny Šedé Paniččino všecko (2008).

Z projektu výtvarnice Kateřiny Šedé Paniččino všecko (2008).

FOTO: Archív Kateřiny Šedé

Jak přijalo umělkyni ze střední Evropy zahraniční odborné publikum? A jak to laické?

Myslím, že odborné publikum ocenilo několik věcí. Koncentrovanou a dlouhotrvající práci na jednom problému, obecná témata, jež paradoxně v Čechách někteří mylně nazývají tématy lokálními. A bezesporu i můj formát.

Reakce laického publika se téměř shoduje s laickým publikem u nás. Nejčastěji jsem od lidí slyšela, že je moje věc dojala. Nezáleží na tom, zda je to nakupující skupina vesničanů z Nic tam není, babiččiny kresby nebo vlčák samostatně žijící v dvoupokojovém bytě. Myslím si, že jejich dojetí pramení hlavně z upřímnosti předkládaných věcí – moje akce je nepřevyšují, jsou přímo vedle nich.

A jak vás přijímá to publikum, které aktivizujete a vtahujete do uměleckého procesu? Nejsou objekty vašich projektů už unavené?

Troufám si tvrdit, že aktéři mých věcí unavení nejsou – pracuji pořád s novými lidmi, i když často na stejném místě. Když někdo vstoupí podruhé, tak se přihlásí sám pod vlivem zážitků z předchozí akce. Mě ale lákají právě ti, kteří se účastnit nechtějí a ani je to nezajímá. To je moje cílová skupina, protože mě nebaví performance, na které se můžu domluvit s partou kamarádů.

Jakým způsobem k vám přichází myšlenka na nový projekt?

Slovo projekt opravdu nesnáším. Několik let se snažím přijít na přesnější označení, ale zatím se mi to nepovedlo. Pracovně tomu říkám akce, proměny, zjevení, otevření, osvícení…

Tak jak k vám tedy přichází myšlenka na novou akci?

Ještě nedávno jsem dokázala přesně popsat hlavní impuls pro každou z nich. Většinou to byla pouze věta nebo slovo, které jsem opakovaně zaslechla na nějakém místě. (Nic tam není, Je to jedno, Nedá se svítit, Od nevidím do nevidím). Neustálé opakování některých vět nebo příběhů vnímám totiž jako zaklínadlo, které náš svět uzamyká. Takovou větu pak současně považuji za heslo, kterým do věci můžu vstoupit a otevřít ji. Když se to podaří, okolí dostává jedinečnou možnost uvidět problém v novém světle.

Poslední dva roky jsem ale na věci začala přicházet taky jinak. V německé vesnici Uhyst mě například uhranul zvláštní duch obce, který jsem nebyla schopná pojmenovat ani zachytit, a proto jsem se rozhodla, že ho zviditelním pomocí jednotlivých obyvatel. Vycházela jsem z úvahy, že ona společná věc není vidět, protože ji každý vidí jen ze své strany. Dala jsem si tedy za úkol vytvořit obraz obce takovým způsobem, jenž by toto místo odhalil v jeden okamžik Ze všech stran = očima všech jeho obyvatel.

Z projektu výtvarnice Kateřiny Šedé Každej pes, jiná ves (2007).

Z projektu výtvarnice Kateřiny Šedé Každej pes, jiná ves (2007).

FOTO: Archív Kateřiny Šedé

O vaší práci jsem si myslela, že na povrch vynáší podstaty české společnosti, že je velice ostře zaklíčovaná do maloměstské, národní povahy. Jak se pracuje s lidmi a s prostorem v zahraničí? Dokážete porozumět cizím kontextům a vnímání cizích obyvatel stejně dobře jako tomu, v čem jste vyrostla?

Nevím, zda dokážu stejně dobře porozumět cizímu kontextu, ale v mé akci primárně o kontext nešlo. Snažila jsem se zachytit ducha obce – něco absolutně nehmatatelného. S německými obyvateli se pracovalo výborně, dokonce lépe než v Česku. Já ale nechci hrát hru na Německo, Maďarsko nebo Polsko, pro mě je skutečné zahraničí úplně jinde – za hranicemi vlastních možností. V zahraničí jsem tedy s každým svým záměrem neustále.