„Milí přátelé,“ zahájil seminář Milan Kundera, „imaginární prostor, kde nikdo není majitelem pravdy a každý má právo být pochopen, je obrazem Evropy, anebo přinejmenším naším snem o Evropě.“ O slovo se přihlásil Václav Bělohradský: „Nikdo nemá právo na pravdu, ale jen na porozumění, nikdo není tím, za koho se má, a toto poznání románu na každého vrhá jemný svit komična.“ Na to povstal A. J. Liehm: „Tady Václav má samozřejmě pravdu... ale vy máte podle mého názoru pravdu a já myslím, že také mám pravdu já.“ Bělohradský se jen usmál: „To je Kunderova situace. Všichni mají pravdu. Je to komické.“

Ale o slovo už se hlásili další. „Poslední fází každé formy světových dějin je její komedie...“ vztyčil se Karel Marx. „Proč dějiny takto postupují? Proto, aby se lidstvo loučilo se svou minulostí zvesela.“ Michail Bachtin přikývl: „V souvislosti s Rabelaisem a Shakespearem podává Hugo velmi zajímavou charakteristiku génia a geniálního díla. Z této charakteristiky vyplývá, že groteskní charakter tvorby je závazným symptomem geniality.“

Kundera se polichoceně usmál. „Na čem vlastně lpím?“ zamyslel se. „Na Bohu? Na vlasti? Na národu? Na individuu?“ Miguel de Cervantes y Saavedra v první řadě si nedočkavě poposedl. „Moje odpověď je stejně směšná jako pravdivá,“ pokračoval Kundera, „nelpím na ničem jiném než na zneuznávaném dědictví Cervantesově.“
Vtom se rozlétly dveře do sálu a objevil se Adolf Hitler. „Kdo maluje trávu modrou, oblohu zelenou a znetvořuje těla našich dívek,“ křičel, „je buď zločinec, a patří do vězení, nebo je blázen, a patří do blázince!“ Účastníci semináře přiskočili, a než se stačil znova nadechnout, zabouchli mu dveře před nosem. „Psát básně po Osvětimi je barbarství!“ mávl rukou Theodor Adorno. „Ano i ne,“ zamyslel se Pierre Abélard.

„Milí přátelé,“ navázal zase Kundera, „jaká je to radost diskutovat, aniž bychom chtěli jeden druhému dokazovat, že je vůl.“ Vtom se postavil Jan Čulík a zeptal se přítomných: „Lze Kunderovo dílo považovat za postmoderní mystifikaci?“ Ludvík Vaculík práskl kníry: „Milý čtenáři! Co ty víš! Těch podvodů, co dělají spisovatelé na čtenářích!“ Kundera se rozesmál a ostatní se postupně přidávali.

Smyslem této reportáže není znectít zúčastněné pány (snad s výjimkou Adolfa Hitlera). Jejich věty jsou vytržené z původních kontextů, ale věřím, že si je zasadíte, kam patří. Tato „postmoderní mystifikace“ (řečeno s Janem Čulíkem) má upozornit na hlavní myšlenky knížky Evropan Milan Kundera, potažmo na hlavní Kunderovy myšlenky o evropanství, a na jejich možné souvislosti.

Kundera vytvořil svůj koncept střední Evropy, proto v našem semináři vystupují další osobnosti, které k tomuto duševnímu prostoru mají co říct, včetně Karla Marxe a Adolfa Hitlera – na kterého Kundera ve svém přemýšlení o Evropě rád zapomíná, jak ve skutečném semináři (konal se v září 2009) dokázal Václav Bělohradský. Abych Hitlera oddělil od ostatních diskutujících, nechávám ho bez ohlášení vpadnout do sálu a vzápětí ho nechávám vykázat ven. Taková metafora mi přijde vhodná pro zachycení „temné stránky dvacátého století“ (řečeno opět s Bělohradským), protože zároveň nechává bez odpovědi, jak dlouho Hitler čekal v předsálí a jestli tam pořád ještě nečeká.

Další Kunderovou myšlenkou (nebo spíš vyvrcholením myšlenky první) je důležitost literatury, respektive románu. Proto na semináři sedí v první řadě Miguel de Cervantes y Saavedra a Michail Bachtin mluví o Rabelaisovi a Shakespearovi. A proto celý seminář končí větou z Vaculíkova Českého snáře, jednoho z největších českých románů.

Michail Bachtin je v kunderovském semináři důležitý taky proto, že rehabilitoval Françoise Rabelaise jako velkého romanopisce a vysledoval vliv Rabelaisova psaní na tvorbu Cervantesovu. „Dědictví Cervantesovo“ tedy začíná u Gargantuy a Pantagruela. Bachtin dále vytvořil pojem smíchová kultura, kterou považuje za podloží děl velkých autorů renesance. O smíchu Kundera píše: „Dějiny byly vždycky považovány za výlučné území vážného. A přece existuje komično dějin.“ A sám používá Rabelaisovo slovo agelast označující lidí, kteří se neumějí smát.

V závěru semináře se objevuje provokativní, osvěžující a v jistém smyslu kunderovská otázka Jana Čulíka, jestli lze Kunderovo dílo vnímat jako „postmoderní mystifikaci“. Zpětně (a zase v souladu s Kunderou) znejisťuje celý předchozí seminář a vyvolává v účastnících výbuch smíchu. „Poskytujíc krásnou iluzi lidské velikosti, tragično nám přináší útěchu. Komično je krutější: brutálně před námi odhaluje bezvýznamnost všeho,“ dodává k tomu Kundera.

Evropan Milan Kundera
Rada pro mezinárodní vztahy 2010

obálka Evropan Milan Kundera

FOTO: Archív Rady pro mezinárodní vztahy