Nemám dost prostoru k definování jednotlivých typů, poznamenám jenom, že jsou to ideální póly a většina lidí se pohybuje mezi nimi, v jejich kombinacích. Na této teorii jsou pozoruhodné přinejmenším dvě věci. Zaprvé, že žádný z typů není definován pozitivně (tzn. vy sami byste nechtěli být ani jedním z nich), a zadruhé, že spolehlivě funguje (tzn. že vaše okolí vás do některého z typů bez váhání zařadí).

Tuhle typizaci jsme před několika lety a po několika lahvích vína vytvořili s (tehdy ještě budoucím) editorem Salonu a on ji dodnes rád vypráví po kavárnách. Revizorky ta typizace obvykle rozčílí, čímž se on, bróďa, upřímně baví. Zajímavé je, že největší ohlas ta teorie sklízí mezi vysokoškoláky vzdělanými v humanitních vědách. V jiném prostředí vydrží jako konverzační téma průměrně pět až deset minut (délka je přímo úměrná množství alkoholu), ovšem společenští vědci se jí dokážou zabývat celý večer, případně noc, zuřivě s ní polemizovat, redefinovat stávající kategorie a doplňovat nové.

Jeden můj kamarád obhájil na škole humanitního zaměření seminární práci, v níž porovnal díla Karla Marxe, F. R. Leavise, Raymonda Williamse, Marshalla McLuhana a Neila Postmana z pohledu jejich přístupů ke kultuře, aniž by četl jedinou z jejich knih, případně rozuměl tomu, o čem pojednávají. Tajemství úspěchu (korunované pochvalou za nejlepší práci z celého kurzu) podle něj spočívalo ve formulacích typu ...pohybujeme-li se ve feyerabendovském diskursu epistemologického anarchismu, pak platí, že... Každá práce by zároveň měla aspoň jednou obsahovat termíny jako skopofilie či reifikace a zmínku o postmoderním paradigmatu.

Teď píše diplomovou práci, kde se zabývá vztahem internetových diskusí a středověkých slavností bláznů. Člověka napadne, že mezi nimi není silnější vztah než mezi jakýmikoli dvěma náhodně vybranými jevy, ale stačí se opřít o Michaila Bachtina (a jeho pojetí karnevalu ve středověku jako opozice k oficiální ideologii), Václava Černého (a jeho studie o středověké lidové poezii) nebo Umberta Eca (který ve Foucaultově kyvadle dokázal, že spojit se dá opravdu všechno a že to funguje) a najednou celé téma získává novou hloubku, obzvláště v diskursu epistemologického anarchismu.

Bolemíra Nebeská

Bolemíra Nebeská

FOTO: archív Salonu

Jestli se mu podaří tu práci obhájit, bude to zároveň stvrzení platnosti naší teorie mužských a ženských typů, ve feyerabendovské slavnosti bláznů se chytí kolem ramen Raymond Williams s Neilem Postmanem a já obhájím diplomku o tom, jestli je Karel Marx spíš dobrodruh nebo kikina. Pak už totiž bude možné všechno.