Česky sice umí výborně, ale v psané podobě dělá prý příliš hloupých chyb. Naštěstí překlady jeho textů, většinou i s originálním zněním, vycházejí pravidelně v revue Souvislosti, v loňském druhém čísle tak vyšel i překlad jeho páté sbírky Měsíce (The Months).

Justin Quinn svou poetikou navazuje na anglickou tradici diskursivní poezie, kdy básník cosi sděluje, k něčemu se vyjadřuje. Třeba ke společenským otázkám, které jinak jako by zůstávaly pro většinu současných českých básníků tabu.

Mám rád básně, které odněkud někam směřují a kde se básník nebojí obecných tvrzení; naopak se mi příliš nepozdávají ty, kde k plnému pochopení verše nebo obrazu je potřeba znát další autorovy prožitky. Kde se o nich dozvědět? Zas jen od autora. Básně jsou čitelnější, když překračují obzor jeho subjektivního vědění a cítění. Quinn o tom dobře ví, a dokonce si jako kritik s doktorátem z dublinské Trinity College všímá, že česká literární věda, vycházející z českého strukturalismu, není k práci s takovýmto druhem textů uzpůsobená.

Přestože tedy jeho tvorba patří spíše do ostrovní tradice, díky tomu, že přesídlil do Prahy a oženil se tu, bere za své české reálie. Nejvíc je to vidět v básni Slavia (jejích sto osm slok po osmi verších se dá vygooglit). Hned v její úvodní části básník hledící z okna legendární pražské kavárny vyvolává obraz s postavou Václava Havla promlouvajícího z balkonu k masám a konfrontuje atmosféru pádu komunismu se současným nezúčastněným ruchem kolem svého stolu. Jen tak mimochodem mě naladil k zamyšlení nad jednou z nejvýznamnějších událostí posledních dvaceti let, což se v týdnech medializovaných oslav nepovedlo nejrůznějším připomínkám viditelným na každém kroku.

Ve dvanácti sonetech Měsíců jde také o zachycení pražských momentek, jejichž atmosféru básník dokáže bravurně vyhmátnout a vykreslit jako pozadí děje: dva zápasící muži v parku, vzpomínání s přítelem na maturitu, výletu do Středohoří nebo návrat vlakem z Berlína.

Quinn tvrdí, že je třeba umět dobře spojit soukromý prožitek s obecným myšlenkovým vlastnictvím, a jeho podání – třeba asociací pojících se s místy, z nichž se zachoval jenom název: Kdysi se tu pracovalo a žilo, / v uličkách mezi révou na kopci / lidé si povídali. A dnes z toho zbylo / už jenom jméno – jsou svou srozumitelnou přímočarostí výjimečná: že by byl dalším pražským chodcem?