Samozřejmě, že i my, rodiče, kteří děláme našim dětem i jejich návštěvám z ciziny servis (v popisu povinností bylo minimálně jedno teplé jídlo denně a žádný alkohol), jsme pozorovali a porovnávali. Také my měli (nevyřčený, ale předpokládaný) úkol být na výši, reprezentovat, ukázat a snad i předat naše kulturní hodnoty tak, aby obohacení bylo vzájemné.

Frantík, jak jsme Romainu Avenelovi interně říkali, byl moc milý (stlal si po sobě každé ráno postel!). Pořád všechno bedlivě pozoroval, nejvíc jídlo. Chtěla jsem mu předvést naši českou kuchyni, ale nechtěl ji ani ochutnat. Do svíčkové na smetaně s knedlíkem, brusinkami a šlehačkou dloubnul a to bylo všechno (talíř záhy putoval k psovi u sousedů – jak ten si při téhle kulturní výměně liboval!), vepřo-knedlo-zelo jsem raději ani nezkoušela. Po složitých diskusích nad otevřenou lednicí jsme se shodli na typicky českých spaghetti po boloňsku. Ty mu chutnaly velmi.

Frantíkova cesta k nám přišla v době, kdy se zima prudce přešaltovala do jara; měli jsme práce nad hlavu, a tak šla rodičovská reprezentace poněkud stranou. Muž celou sobotu i neděli kopal u garáže krumpáčem a cosi tam, zacákaný od malty, zdil. Já zase rejdila, v pracovním khaki mundúru, po zahradě s hráběmi a kolečkem, které jsem plnila starým listím, vyhrabaným mechem a větvičkami a vozila to do lesa. Současně jsem se vrhla na vyklízení krámů z kurníku a králikárny, ve kterých už chováme pouze bordel – zbytky trámů, prkýnek, pletiva, tyček od praporků (kde se tu vzaly?), skořápek, tvrdého chleba, vosích hnízd a kuních hovínek a Frantík nabyl dojmu, že jeho český hostitel má, chudák, za rodiče podomky, a myslím, že ho hrozně litoval.

Když přijel předposlední den k večeru z Prahy, z výletu po stopách Franze Kafky, a zase mě potkal v pracovním – tentokrát jsem vezla mužem nařezaná prkýnka k domu (však jsme toho letos spálili a sporák se musel futrovat pořád dál) – v úžasu se na mě, celou umouněnou manuální prací, zadíval a udiveně hlesl: Pan profesor mi dnes řekl, že jste prý známá spisovatelka!? A nevěřícně zavrtěl hlavou.

Skromně jsme ho všichni odvedli do síně slávy, v níž byl už mockrát, protože je na záchodě. Čekala jsem, že si bude prohlížet filmové a divadelní plakáty, kterých si dosud nevšiml (bohužel nemohl v těchto místech ocenit fór s titulem Smradi), ale on se zahleděl na naši ekologickou kompostovací suchou toaletu, a zeptal se: Jak to vlastně funguje?

Vysvětlili jsme mu to nad další várkou špaget. A nad panáčky fernetu, aby poznal i typicky české léčivé byliny, jsme probrali všechno – tvorbu i život. Když se s námi Frantík loučil, říkal, že to u nás bylo úplně skvělé. Nejvíc proto, že nemusel týden do školy.