Jejím autorem byl René Descartes, který ve čtvrté knize Rozpravy použil slavnou formuli Myslím, tedy jsem (latinsky čili po našem Cogito ergo sum). Téměř čtyři sta let poté, když někdo hraje hru s myšlením (Já si myslím…), dorovnává mu jiný občas bank prohlášením, že myslet znamená hovno vědět. Inu, pokrok se nedá zastavit.

Descartes nastavil novověku parametry, se kterými jaksi automaticky všechny emancipační tužby či následné procesy počítaly, takže je ve svých požadavcích nedeklarovaly. Bojovalo se a dodnes se bojuje za práva náboženská, národní, politická, hospodářská, kulturní, ekologická, genderová, autorská a za práva zvířátek. Za právo na práci, na mzdu, na odpočinek, na kulturní vyžití, na život a na smrt, na zaměstnanecké bonusy, orgasmus a erekci. Nikdo ale nebojoval a nebojuje za právo myslet a současně taky nemyslet.

V některých částech světa se v určitých etapách vývoje rozdíl mezi právem a povinností smazal. A najednou bylo myšlení vytaženo z anonymity a stalo se povinnou výbavou člověka. Všichni si tedy museli myslet to, co bylo vyhlášeno jako správné, i když hruška byla jablkem a čtverec kružnicí. Pokud si nemyslíte to, co my, tedy co je pravda, tak si raději nemyslete vůbec nic, než abyste si mysleli něco jiného. Protože myslet si něco jiného znamená, že jste zralí k léčbě v psychiatrické léčebně nebo k převýchově v zařízeních k tomu určených.

Jakub Šofar

Jakub Šofar

FOTO: Archív

Ty časy, aspoň u nás, jsou dávno pryč. Dnes si může každý myslet, co chce. Jenže profesionální pořadatelé současnosti se stále více domnívají, že myslet si o všem něco je povinnost, že je to demokratické. A co si myslíte o tom? A o tamtom? Jak to že si nic nemyslíte? Přece každý si něco musí myslet!?

Myslím, tedy jsem, neznamená, že si musím vždy, všude a o všem něco myslet. Svoboda je říkat jako hrdina Hellerova románu Bruce Gold: Nevím. Já nevím…