O realismu: Jsem velmi skeptický k realistickému přístupu. Myslím, že se tato tradice již vyčerpala. Potřebujeme redefinovat samotný pojem realismu. Pokud by to šlo takto natočit, film by se měl zabývat tím, čemu T. S. Eliot říká čas planoucí v jediném okamžiku. Měl by zkoumat povahu času a vynechat vše očividné a zřejmé. Aby mezi dvěma střihy vznikala nejistota. Když se vám podaří realismus použít v tomto poetickém duchu, stvoříte něco neuvěřitelného. Jako Bergmanovy Šepoty a výkřiky. Jednoduchý příběh: žena umírá ve společnosti svých sester, ale máte tam detaily, gesta, záběry, které si pamatujete celá léta. Jsou těžko interpretovatelné a v té mnohoznačnosti je krása. Tohle však v současné britské kinematografii nenajdete.

Možná proto mám rád Virginii Woolf nebo třeba Jamese Joyce, zkoumají podobná témata jako T. S. Eliot: proud času, povahu vědomí, jaké to je být naživu, krásu i hrůzu toho stavu.

Z filmu Vzdálené hlasy, klidné životy (1988)

Z filmu Vzdálené hlasy, klidné životy (1988)

FOTO: Febiofest

O současných filmech: Nechodím na ně téměř vůbec. Jako filmař se nenechám tak snadno ošálit, vždycky se strašně rozčílím, když je něco děláno špatně, televizně – a většina britských filmů tak natočena je –, a to pak křičím na plátno. Což je neslušné. Já jsem nerad neslušný, a proto mě v kině jen tak nepotkáte.

O britských ikonách: Vyrůstal jsem na písničkách Colea Portera, pak přišel Elvis, a když mě vzali na jeho koncert, úplně jsem se osypal. Měl strašný hlas a zpíval příšerně. Horší pak byly už jen právě britští Beatles. Ta banalita jejich textů! A fotbal? Jeden kamarád mě vzal na zápas Liverpoolu se Sunderlandem, já myslel, že umřu nudou, a ještě k tomu mi někdo načural do kapsy. Horší je snad jen golf. Dospělí lidé se snaží dostat malé míčky do malých dírek. Opakovaně. Měli by se jít léčit! Ale čaj a poezii mám rád.

Jsem velmi kritický ke své zemi. Myslím, že jsme jeden z nejméně civilizovaných národů. Podívejte, co udělali Britové se španělským pobřežím, zničili ho. Naše kultura se hroutí. Kdysi kdosi popsal Rakousko Uhersko jako fosílii, a to je přesně dnešní Británie. Potřebujeme kulturní revoluci. Ne násilnou, kulturní. Dali jsme světu nejlepší poezii, román, máme skvělé orchestry. Ale když chcete tuhle kulturu v Británii oslavovat, řeknou o vás, že jste elitista. A ke všemu ještě máme monarchii!