Krajina byla celou cestu na Chodsko holá a dávala jasně na srozuměnou, že zima definitivně skončila. Několik bílých fleků sněhu za hotelem nás rozesmálo. Plán Petra Procházky, který slavil padesátiny a při té příležitosti zorganizoval nejen páteční mecheche ve Vyhlídce, ale počítal i se sobotní procházkou na běžkách na vrch Čerchov (1042 m), vypadal jako dobrý vtip.

Po projuchané jarní noci jsme se v sobotu dopoledne probudili do zimy. Za oknem hustě sněžilo, padla mlha; vyhlídka z Vyhlídky veškerá žádná. Mysleli jsme, že budeme v teple hotelu klábosit a konzumovat (vaří tam výborně!), ale oslavenec si chtěl jako všichni čerství padesátníci dokázat, že je v nejlepších letech a nejlepší kondici, tak nás na běžky vyhnal.

Vedl nás kolem nedalekého pomníku Jindřicha Šimona Baara a tam skromně utrousil, že sochu za druhé světové války ukrýval a před roztavením na děla zachránil jeho dědeček – Vivat! Až do Capartic, kde začíná samotný běžecký okruh, to bylo piánko. Pak ale začala mít procházka s Procházkou do procházení daleko. Sněžilo, fičelo, mlha zhoustla na mléko. Před námi děsný kopec, který jsme neviděli; poznali jsme ho po šlapu. Jak jsme stoupali výš a výš, vynořovali se před námi z mlhy duchové! Socialismu. Vybydlené baráky – ubikace pro hlídače hranic. Tady se před dvaceti lety na běžkách rozhodně neběhalo. Hraniční pásmo, ostnaté dráty, ozbrojení pohraničníci se psy a samopaly…

Úplně nejšílenější duch na nás vybafl přímo na vrchu Čerchov, krásná stará kamenná rozhledna tu byla vojáky, prý zpravodajci, megalomansky obestavěna. V jedné z šedivých nevábných budov bylo občerstvení, naštěstí otevřené, vyzdobené atributy všeho, co nás – pořád ještě víc než půl života – obklopovalo. Portréty a busty prezidentů, Gottwaldem počínaje a Husákem konče, hesla o Sovětském svazu na věčné časy, cedule zákazů a příkazů, denní tisk, který nám v přímém přenosu prostředkoval napínavý boj našich zemědělců o zrno…

Absurdní! Do místnosti jsme přicházeli postupně, tak jak nám síly v kopci stačily. Hrnuli jsme se, promrzlí a obalení sněhem od hlavy k patě, ke kamnům a majitel skanzenu totality nás posílal šupem ven, abychom se ometli koštětem…

Pili jsme grog a pivo a omámení místním duchem vesele zpívali Internacionálu a Píseň práce a nejraději bychom v občerstvení zůstali, dokud opravdu nepřijde jaro. Strašně se nám nechtělo jít zpátky ven do té vánice metelice chumelenice. Psa by do ní Procházka nevyhnal! Ostatně jeho tři čtyřnozí miláčkové se celý den samozřejmě váleli v postelích hotelu Vyhlídka.