Jistě tu pohádku o princezně v myším kožíšku znáte. Podobně se do království apologetů neoliberální víry nedávno vloudila šedivá knížka s kantovským titulem Kritika depolitizovaného rozumu (Grimmus 2010). Víc napovídá podtitul: Úvahy (nejen) o nové normalizaci. A některým čtenářům napoví i jména autorů (abecedně): Barša, Bělohradský, Hauser, Magid, Schnur, Slačálek, Stöckelová, Škabraha, Vodrážka.

Před dvěma lety publikoval Martin Škabraha v časopisu A2 esej Naše dnešní neonormalizace, po něm tamtéž přišel Ondřej Slačálek s úvahou Obnažování moci. Oba texty navazovaly na hledání Václava Bělohradského, který se postupně pokoušel přesněji pojmenovat stále zřetelnější tendence v české společnosti, kterým poskytovala alibi zejména americká neokonzervativní politika.

K myšlence spojit síly ke společnému vystoupení vedl trojici, k níž se připojili další autoři, zřejmě pocit osamělosti v českém intelektuálním prostředí, v němž výrazně převažují advokáti trhu. Trhu, který podobně jako bůh všechno vyřeší. Je spíš ironií provázející podobné intelektuální iniciativy, že realita byla trošku rychlejší než práce na sborníku a neoliberální model se demaskoval sám. Kolaps finančního systému potvrdil to, co spoluautorka knihy Tereza Stöckelová bez obalu pojmenovává jako lež „volných trhů“.

Čítanka Kritika depolitizovaného rozumu však nepřichází pozdě. Naopak. V záplavě uklidňujících a zavádějících mediálních masáží, ať už v podobě pokleslých metafor o krizi jako chřipce nebo v suverénních prohlášeních o krizi, kterou se daří zvládat, patří studie o neradost ném stavu současné euroamerické společnosti k doporučené výbavě na cestu k přežití.

Pro představu, o čem autoři ve svých esejích píšou, alespoň několik stručných poznámek.

Příčinou marasmu také české politiky je její depolitizace a mlžení potřebou ekonomizace, odbornosti, efektivity. Pod tímhle bla bla bla pláštěm se však děje pravý opak – soustavné a stále nekončící tunelování ekonomiky je dostatečnou ilustrací, případ pražské opencard je předmětem doličným. Ve velkém tento trik předvedla causa prasečí chřipky. Ukazuje se, že se na ni neumírá o moc víc než na chřipky jiné (jestli dokonce ne méně), ale mediálně vyvolané psychóze podlehly leckteré vlády a nakoupily vakcíny za miliardy.

V posledních letech se zdálo, že se Václav Bělohradský dostal do quijotovské pozice téměř jediného nesmiřitelného polemika s růstem Růstu. Naštěstí všeho do času, jako v pohádkách. Knížkou analýz a esejů Kritika depolitizovaného rozumu se ke kritice čím dál chatrnějších neoliberálních dogmat hlásí hned několik dalších sekáčů. Místo vydyzajnované obálky schovaní v záměrně šedém (normalizačním) kartonu, co se brzy ohmatá. Doufám, že se nezakecaj.