Článek
Do Prahy přijel Sábat z Buenos Aires na pozvání argentinského velvyslanectví a předal tu deset svých originálních kreseb Společnosti Franze Kafky (prý proto, že ho jeho otec, profesor literatury, naučil si spisovatelů vážit, a taky proto, že se znal s Borgesem). Povídali jsme si na tvrdé dřevěné lavici Institutu Cervantes v temném koutě jinak světlé místnosti, která překypovala argentinským vínem a českými chlebíčky.
Co je podstatou karikatury?
Nese náboj, sílu něco opakovat. Často vyzdvihuje určité hodnoty, často nesprávné. Její podstatou je zdůrazňování, přehánění. Je důležité se správně trefit, nemůžete zdůrazňovat jen vedlejší motivy – na Hitlerovi nebyl nejhorší jeho knírek. Samozřejmě je to s tím trefením těžké, spíš se to nedaří, než daří. Ale pak si musíte říct, že už odpoledne, v den, kdy deník s vaší karikaturou vychází, se i ona vytrácí do nicoty.
A kam byste se zařadil v novinářském kontextu?
Jsem asi hlavně komentátor. Naše práce nemůže být důležitější než zprávy, deník by mohl vycházet i bez nás. Byť třeba v době diktatury vyjadřovaly karikatury přesný opak toho, co se psalo. Pamatuji si na jeden svůj obrázek: byli tam tři z tehdejších vojenských diktátorů, měli na sobě vdovské šaty. Celé se to jmenovalo Upřímnou soustrast. Nebyla to žádná konspirace, v Clarínu jsem vedení varoval, že z toho může být průšvih.
Dodnes se divím, že se mi nic nestalo. Je to pro mě jen důkazem, že karikatura je jen jedna cihla v budově celých novin.
Naším úkolem ale není být provokatérem, žalobcem, nemáme podněcovat revoluci. Ano, důležitou součástí kresby je podpis, je to akt odpovědnosti, vyjadřujete kus sebe, ale nikdy nesmíte zapomenout, že se taky můžete mýlit.
Jaká byla atmosféra za diktatury?
Byla to doba strachu, i já jsem ho pociťoval, vychovával jsem v té době dva syny. Ale nebyl jsem nijak výjimečný. Nelíbilo se mi, jak ze sebe po skončení diktatury někteří dělali větší oběti. Trpěli jsme všichni.
Abych to trochu zlehčil, řeknu vám dva příklady zpráv, se kterými opravdu nejde soutěžit. Jedna vyšla pod kouzelným titulkem Obchodník zabil jiného zločince. A pak si pamatuji na 23. března 1976, kdy zase jeden novinářský kolega napsal: Nejsou žádné zprávy, ale doufáme, že nějaké přijdou.
Měl jste, v rámci profese, nějakou oblíbenou hlavu státu?
Hrozně rád jsem kreslil Peróna. Byl vděčným terčem. Zajímavé je, jak se zobrazovaní lidé na své karikatury dívají. Podle mých zkušeností jsou hlavně rádi, že se vidí, jejich ego zcela ovládne jejich reakci.
Zkouší na vás, jako na karikaturistu, ještě dnes někdo vyvíjet tlak?
Na mě konkrétně ne, ale trápí mě různé tlaky na deník Clarín. Je to logické, dotýkáme se spousty kontroverzních a choulostivých míst. Jsem rád, že nátlaku Clarín odolává. Taky redakční práce má svá specifika. Na některé věci jsem si musel zvyknout. Vlastně jediný recept, který opravdu funguje, je: moc nemluvit. Ale Clarín beru za svůj, ty noviny mě utvářely a já jim to – snad úspěšně – vracím.
Jak se vlastně člověk stane karikaturistou?
Mým profesním vzorem byl dědeček. Kdysi, ještě než publikoval jinde, si vydával takové listy, asi by se tomu ani nedalo říkat časopis, jmenovalo se to La Fusta (česky karabáč). A tam jsem jednoho dne objevil kresbu, která snad způsobila, že jsem si to povolání zvolil. Bylo na ní šest obrázků prezidenta, vždy s jinými novinami. A ty ho postupně nazývaly: jeho excelence, velevážený pan prezident, vážený pan prezident, pan prezident, prezident a nakonec diktátor. Tehdy jsem se rozhodl, že nebudu používat věty, ale obrázky, a pokusím se tak zachytit názorovou různorodost našeho světa.