Článek
Fotograf českého původu Antonín Kratochvíl (1947) žije střídavě v New Yorku a v letním domě v České republice. Spíš je ale světoobčanem. Byl svědkem genocidy ve Rwandě, epidemie AIDS v Zimbawbe, války v Iráku. Nebezpečné situace, jak sám říká, nevyhledává, ale nějak se v nich vždycky ocitne. Možná to bude tím, že jedno z jeho profesních mott zní: „Když fotíš lidi a necítíš jejich podpaží, tak je nefoť!“ S každou odpovědí je hned hotov, je stejně rychlý, jako když mačká spoušť fotoaparátu. Servítky si nebere. Tykání střídá s vykáním, češtinu komolí s angličtinou.
Je zastáncem klasické černobílé fotografie a kromě válečných konfliktů a sociálních reportáží se zabývá ekologickými tématy a klimatickými změnami. Kratochvíl je ovšem také autorem výtečných portrétů hvězdných osobností – Davida Bowieho, Johnnyho Deppa, Liv Tyler nebo Williama Dafoea – a také hercem. Nedávno se objevil v dramatu Jana Hřebejka Kawasakiho růže a za svou kreaci je dokonce nominován na Českého lva.
Pro fotografa, zvláště fotoreportéra, je zásadní umění empatie. Ne vždy je však situace snadno čitelná a emoce jednoznačné…
Důležité je rozpoložení, v jakém se zrovna nacházíte. Někdy se člověk splete, ale můj úsudek byl vždy, alespoň pro mě osobně, morálně správný. Novou zkušeností bylo natáčení filmu Kawasakiho růže. Získal jsem tím mnohem větší empatii pro herce, protože já je sice několikrát fotil, ale dosud jsem úplně nevěděl, jaké to vlastně je – být hercem. A možná kdybych měl tuhle zkušenost už dřív, nafotil bych lepší snímky. Je to zkrátka proces…
Stejně tak mi mé děti pomohly porozumět některým situacím, hlavně když jsem fotil reportáže o dětech a rodinných krizích – Guatemala, Mongolsko, tibetští utečenci, Afghánistán, sirotci z genocidy ve Rwandě. Kdybych neměl sám děti, vnímal bych to celé jinak.
Jako svědek vstupujete na horkou půdu konfliktů, v nichž je pro cizince někdy téměř nemožné orientovat se mezi válčícími stranami. Neplatí zde často žádné dohody. Přesto se nějakými pravidly řídit musíte, abyste přežil.
Pravidla hry se neustále mění, záleží na situaci. Fotoreportér by se neměl do konfliktu vměšovat. Jenže to je někdy dost těžké, člověk chce pomoct. Mně se takový průšvih stal v Jugoslávii, za bosenské války, kdy jsem pracoval na straně Chorvatů a oni si vyměňovali zajatce. Původně to měli být váleční zajatci, ale místo toho přivezli v náklaďáku muslimy – civilisty. Byl tam nějaký frajer, který krvácel, a já měl u sebe pilulky, které srážejí krev. Tak jsem mu je dal. Chorvaté se šíleně naštvali a výměnu odvolali. Ne jenom kvůli mně, ale použili to jako argument.
Ohrozil jste tím vlastní život?
Svůj život ne, ale jejich. Už jsem se samozřejmě nikdy nedozvěděl, co se s nimi stalo, jestli je odvezli zpátky do koncentračního tábora, nebo někde odbouchli, aby ušetřili benzín. Mně se nestalo nic, ale jindy uděláte něco podobného a ustřelí vám klidně palici. Taková je válka.
Život fotoreportéra je asi dost syrový, tak nějak reálnější…
Víc se vystavíte životu, válce a průserům jste mnohem blíž. Žádná ghetta a umělé společnosti. Většina lidí se ale stejně raději dívá na televizi a jezdí na chatu. Realita je nezajímá…
…raději konzumují milosrdnější mediální „reality show“. Distanc jim dává falešný pocit bezpečí.
A já jsem ten posel, protože na zlo musíte poukázat, i když ho nezměníte. Musíte ukazovat pravdu. Nemůžu ji sice ukázat kompletní, ale dokážu předat své vnímání nějaké její části. Je to filozofická otázka, protože každý tu svou pravdu vidíme jinak – i vy mě vidíte jinak, než vidím já sám sebe.
Která z reportáží vás zasáhla osobně nejvíc?
Těch je hodně. Silně se mě dotkla kauza, kdy jsem v New Yorku fotografoval pro The New York Times Magazine rodinu, které se ztratil kluk. Prožíval jsem s nimi, když ho hledali, pustili si mě hodně k tělu. Doufali, že když kluk uvidí v časopise jejich fotky, vrátí se. A to jejich zoufalství…
Pak ho našli utopeného. Na to si dodnes pamatuju, protože když vidíte mrtvé lidi, a já jich vyfotil hodně beze jména, nic vám to neříká. Jakmile však dáš mrtvému jméno a tvář, jsi v tom namočený a v prdeli. Někteří fotografové a novináři tyhle zážitky nevydrží a nadobro je to spálí.
A vy jste na tom jak?
Já jsem zatím OK, byl jsem dobře vytrénovaný.
Neříkejte, že vás to „nedostane“? Brečíte někdy?
Nebrečím. Jasně, někdy mě to zasáhne, ale stejně jako chirurg se od toho dokážu očistit. Vím, jak stres a strach filtrovat, jak pokračovat dál.
Jak jste se to naučil?
Život mě naučil. Byl to osud. Své první roky jsem prožil ve stalinistickém pracovním táboře ve Vinoři, kde jsme s rodiči žili v bídných podmínkách. Když Stalin zemřel, pustili nás a dali byt v Praze, v Karlíně. Udělali to naschvál, jako že jsme třídní nepřátelé. Byla to dělnická čtvrť, kde nás neměli rádi.
Já se komoušům na to šikanování vykašlal a odešel. Rok a půl jsem pak byl v utečeneckých táborech v Rakousku – komunisti jim říkali transporty do pekel. Oni jinak hodně kecali, ale v tom, že to tam stojí za hovno, měli pravdu. Tam byla teda svoloč! No a tahle zkušenost mě připravila na budoucnost.
I váš otec byl fotograf. V Lovosicích, kde jste se narodil, měl fotoateliér, o který po únoru 1948 přišel, když byl prohlášen za třídního nepřítele. Dal vám nějaké rady do života?
Otec byl nekompromisní. Dal mi do vínku dobré rady: hlavně abych měl vždycky čistou hlavu, protože za mnou nikdo nestojí, jenom já sám, a budu ji potřebovat. A když jsem se sem chtěl v roce 1968 vrátit, napsal mi dopis, abych se nevracel, protože věděl…
Začínat profesionální fotografickou kariéru jako emigrant není pro každého. Byla v tom Amerika jiná, lepší?
Začínal jsem v Holandsku, kde jsem si vzal Američanku. Spolu jsme odjeli do Států. Tahle země mě nikdy moc nezajímala, protože se mi zdála moc veliká. Navíc to pro mě byl kulturní šok. V Holandsku jsem normálně nosil delší vlasy, ale když jsem projížděl Amerikou, občas stopem, furt mě naháněli. Byli nějak moc konzervativní.
Amerika na druhou stranu dává velké šance…
Nachytal jsem tam první větší zkušenosti, Evropa už mě moc nebavila kvůli tomu, že si všichni navzájem pořád nadávají a lidi se nad sebe vyvyšují. Byl jsem hrdý na to, že jsem Čech, i když se na nás všichni dívali svrchu. Chtěl jsem konečně zvednout hlavu, a ne se stydět za to, kdo jsem. Bylo mi líto, že tak dobrý národ s takovou historií neberou s úctou.
Proto jsem taky v Americe udělal knížku Broken Dream, protože mě už štvali tím, jak nás pořád házeli někam do Jugoslávie. Jako bych měl někde napsáno Tito is great!.
Tak jsem jel do Kalifornie, fotil palmy, modré nebe a lidi, kteří byli příjemní a neříkali, že jsem chudák z Východu. Tehdy bylo totiž jedno, odkud jsi a jak vypadáš. Jediným soudem bylo, zda je to, co děláš, dobrý, nebo špatný produkt.
Víc než dobrým produktem jsou vaše snímky slavných muzikantů, jako jsou David Bowie nebo Bono z U2, a hvězd Hollywoodu. Na koho z nich nikdy nezapomenete?
Na Bona, protože je to člověk, který se snaží udělat něco pro tuhle společnost. I Sting byl dobrej. Nedívám se ale na ně jako na celebrity, to je mediální klišé. Vnímám je jako úplně obyčejné lidi, jen je součástí jejich práce se občas někde nechat pěkně vyfotit.
Spřátelil jste se s některými?
Spíš na povrchu, ale Bona mám fakt rád. Už to nejsou taková přátelství jako před čtyřiceti lety, kdy jsem měl v Hollywoodu opravdové kámoše. Tehdy to nebylo o penězích jako dneska.
Jediné, co od nich potřebuju, je jejich čas a kus jich samých. Pokud chtějí. Tam já s některými lidmi, které fotím, končím. Dám jim prostor a oni se v něm nějak pohybujou. Ale jinak nevím, co bych s jejich přátelstvím dělal.