Článek
Začnu aktuální věcí, o které se u nás moc nemluví. Vaše knížka Bílej kůň, žlutej drak začíná být populární ve Vietnamu...
Když opadla vlna zájmu v Česku, přelilo se to do Vietnamu a týdně se mi ozývají tamější novináři, že se mnou chtějí udělat rozhovor nebo chtějí informace o knížce, případně přeložit nějakou ukázku. Stal se z toho ve Vietnamu takový malý fenomén.
Vy ale s překladem knížky nesouhlasíte.
Pro mě je ta knížka už pasé, napsal jsem ji pro Čechy a nechci se s ní prezentovat nikde jinde.
Čím si vysvětlujete zájem vietnamské veřejnosti?
Každý národ je rád, když se o něj zajímají v zahraničí. Že je to mystifikace, pro ně nehraje žádnou roli, spíš je pro ně zajímavé, že někde v Evropě existuje velká vietnamská komunita, o které se píše.
Ve Vietnamu prý není úplně běžné psát prózu...
Sama vietnamská literatura v psané formě existuje asi sto let a je tam daleko silnější tradice poezie, i když v poslední době se to mění. Každopádně poezii tam rozumí každý patnáctiletý kluk, je naprosto běžné se vyjadřovat jejím prostřednictvím, časopisy mají rubriky o poezii...
Vraťme se do Česka. Proč u nás podle vás nejsou „skutečné Lan“, tedy autoři a autorky mladé vietnamské generace?
Nad tím jsem taky přemýšlel. To téma tu dlouho leželo na ulici, je evidentní, že vietnamský autor se dřív nebo později objeví. Existují skvělé blogy psané českými Vietnamci – nebo snad lépe Čechy s vietnamskými kořeny – pročítal jsem je v rámci přípravy na svoji knížku. Našel jsem kvalitní, vtipné texty a je slepota našich nakladatelů, že tyto autory nikdo neoslovil a nepracoval s nimi. Nápad na mystifikační knížku jsem v hlavě nosil asi tři roky a celou dobu jsem si říkal, o to se nebudu ani pokoušet, stejně to nestihnu, než se objeví nějaký skutečný Vietnamec.
Čtenářský potenciál tu rozhodně je. V září jsem přišel za tátou, který nevěděl, že jsem to napsal, měl otevřenou stránku Knižního klubu a říkal: Chci si objednat nějakou knížku, aby to moc nestálo, tady ta Vietnamka, ta vypadá dobře. Já mu říkal: To si nekupuj, to jsou klišé... Ale v tu chvíli jsem pochopil, že taková knížka opravdu může zaujmout většinovou společnost.
Část Vietnamců pořád tvrdí, že Bílého koně napsala Vietnamka, zástupce Svazu Vietnamců ČR říká, že vietnamská komunita autorku zná. Připomíná mi to boj o Rukopisy. Myslíte, že to může mít i mimoděčný obrozenecký efekt a emancipovat budoucí vietnamské literáty?
Až se objeví skutečný vietnamský autor, asi ho někteří budou porovnávat s titulem Bílej kůň, žlutej drak. Což paradoxně může být ku prospěchu věci, protože to zkrátka bude muset být dobrý rukopis. Už nebude stačit, že autor je Vietnamec.
Máte reakce od vietnamských čtenářů? Vytýkali vám něco obsahově?
Byly tam drobné nuance, nejzásadnější z jejich pohledu bylo, že vietnamská holka by nikdy nemohla chodit v noci sama venku, to je v tradičních rodinách nepřípustné.
Jak na knížku reagoval Vietnamec Tonda, předloha jedné z hlavních postav?
Říká, že je to v pohodě, knížku prý četl dvakrát. Ale Vietnamci, stejně jako další Asiaté, neumějí říct kritiku natvrdo. Mají zdvořilou výchovu a případné negativní dojmy spíše květnatě opíšou. Musíme si s Tondou někdy sednout na pivo a probrat to. Spíš jsem ztratil jednoho kamaráda, podle kterého jsem napsal postavu keramika Petra, který tam hraje roli bílého koně. Není to pozitivní postava a kamarád to moc nevydejchal, což je mi hodně líto.
Proč jste tedy používal skutečná jména a skutečné profese, když podstata těch postav byla fiktivní? Váš kamarád, předloha postavy malíře Michala, mi říkal, že mu volal novinář, jestli s tou holkou opravdu spal...
Připravoval jsem to narychlo a podle skutečných osob se mi líp psalo. Ale malíř je umělec, bohém, ten nad svým literárním dvojníkem mávl rukou.
Co původně stálo za celým tím nápadem? Radost ze hry, nebo jste chtěl na něco upozornit?
Důvodů je víc. Chtěl jsem upozornit na vietnamskou komunitu, zkusit, jak fungují principy výroby bestselleru, a taky to byl původně projekt reportáže, jejíž pomocí jsem chtěl dokumentovat situaci v českém literárním světě. Na všem je kus pravdy. Hodně mě inspiroval mystifikátor Boris Vian, který po válce vydal podobnou knížku pod identitou černošského autora a rozpoutal nadšení francouzské kritiky. Bohužel Vian skončil špatně, při premiéře filmu, natočeného podle té knížky, vystoupil a tak horlivě se zastával svého autorství, že dostal infarkt a umřel. Tak takhle bych dopadnout nechtěl.
Druhá inspirace přišla, když jsem vydával prvotinu Rafinerie v nakladatelství Labyrint. Šéf Labyrintu Joachim Dvořák mi povídal: Hele, ty jsi marketingově o ničem, pětatřicetiletej chlap, co s tebou... To by chtělo nějakou etno-babu. Měl pravdu.
Spolupracoval jste při psaní s Vietnamci?
Při psaní ne, ta knížka je o tom, co si o Vietnamcích myslí Češi. Věděl jsem jasně, co a jak chci napsat – jednoduchý příběh s jednoduchými schématy. Knížku o holce, která je v opozici vůči většinové společnosti. Vietnamské dialogy, které pak působily na porotu i recenzenty tak autenticky, jsem napsal česky a pak jsem si je nechal přeložit.
Stylizoval jste se do dvacetileté holky, říkáte, že jste záměrně používal klišé, stereotypy... Dá se říct, že jste vědomě napsal špatnou knížku?
Psal jsem knížku, o které jsem věděl, že je jednoduchá. Ale věřím tomu, že časem může být důležitá jako zachycení stavu společnosti dejme tomu v devadesátých letech. To není knížka o aktuálním stavu z roku 2009, protože situace vietnamské komunity se vyvíjí, i vietnamské tržnice mizí, takže je to trochu retro.
Rozhovor v rozšířené podobě najdete v únorovém čísle magazínu Dobrá adresa.
