Dokument byl o savcích. Ukazoval, jak je důležité, aby zvířecí miminko vyrůstalo v úzkém spojení s mámou. Díky poutu, které vzniká sáním mateřského mléka a vzájemnými dotyky (nenahradí je prý ani báječně pečující táta), se vyvine v harmonického jedince, dobře přijímaného ve své tlupě, svém společenství.

Viděli jsme příběhy spokojených mláďátek, která se vyvíjela tak, jak velí přírodní zákon – s matčiným cecíkem u pusy, její starostlivou péčí, ale i pořádnými štulci, když se pouštěla do příliš odvážných a nebezpečných kousků. Slzy mi vehnaly do očí záběry slůněte, které se po narození nedokázalo postavit na nohy. Máma musela rychle dohnat své stádo a ono se za ní pomalu a těžce ploužilo po kolenou. Bylo jasné, že pokud si rychle nestoupne, zemře. (Šelmy lačně kroužily kolem.) S máminou láskyplnou pomocí – ovinula a nadzvedávala ho chobotem – a svou vlastní urputnou snahou to nakonec dokázalo!

Vyprávěla jsem později tu příhodu našemu osmnáctiletému slůněti, které se zrovna ten večer a kus noci učilo konzumovat pivo s vodkou tak snaživě, že se taky skoro nepostavilo na nohy. Když jsem mu láskyplně – jinak to ani nešlo – pomáhala štulci do postele, aby se tam uložilo s kyb -líkem v náručí a jednou nohou položenou pevně na zemi, byli jsme oba rádi, že nemusíme táhnout savanou…

V dokumentu byla i mláďata, která měla tu smůlu, že o mámu přišla. Jedna taková opuštěná malá opice svými zkratkovitými nezralými reakcemi pořád vyvolávala konflikty. Neuměla se chovat, neměla ničí ochranu. Dráždila a provokovala. Neustále jí hrozilo nebezpečí smrti od vlastní tlupy, štvala ji.

Poselství dokumentu bylo jasné: mimina savců potřebují k dobrému vývoji mateřskou péči, jinak jsou ztracena. O zvířatech se to tedy ví. Ale co my, lidi, Češi? My mateřskou péči v miminkovském věku nepotřebujeme? Dětem, které přišly o svou biologickou mámu, není náš právní systém schopen zaručit harmonický rozvoj u náhradní maminky, aniž by musely strávit měsíce, někdy roky v ústavním zařízení. Proč? I my už přece dávno víme, že první rok života je pro citové zrání a vývoj osobnosti nejdůležitější.

Na Slovensku přijali a uvedli do praxe zákon, který úplně zrušil kojenecké ústavy a nahradil je profesionálními rodinami. Umějí dát mnohem líp to, co nikdy žádný ústav – pocit bezpečí, rodinné rituály, citové pouto… Chobot, který se láskyplně ovine.

Vždycky jsme se na Slováky tak trochu vytahovali, vždycky jsme měli pocit, že jsme napřed, něco víc… A přitom jsme sto let za opicemi!