Daniel Kehlmann
Sláva
Přeložil Tomáš Dimter.
Mladá fronta

obálka Daniel Kehlmann: Sláva

FOTO: Archív nakladatelství Mladá fronta

Kehlmann se stal už ve třiceti letech hvězdou současné německé literatury. Jeho román o velkých mužích německé vědy Vyměřování světa (2005, česky 2007) je dnes světovým bestsellerem. Loni vydaná a už nyní v češtině uvedená Sláva je jeho devátou prózou. Stopadesátistránkový román v devíti příbězích ironizuje současný svět, jeho mediální klamavost a nejistotu, nekonečnou těkavost a rozplizlost, neschopnost žít vyrovnaně se sebou a lidskou pomíjivostí. Napětí zaručuje zvolená forma: Kehlmann se nejspíš inspiroval současnými filmaři a uvádí historky jednotlivých postav jako články delšího řetězce, jehož oka se zdánlivě náhodně navzájem a v různé konstelaci provlékají.

Milorad Pavić
Vnitřní strana větru
Přeložila Stanislava Sýkorová.
Mladá fronta

obálka Milorad Pavić: Vnitřní strana větru

FOTO: Archív nakladatelství Mladá fronta

Srb Milorad Pavić (1929–2009), který se kromě próz věnoval také překladům a literární historii, vydal více než dvě desítky románů, kterým následně pilní překladatelé a překladatelky dali podobu v sedmatřiceti jazycích. Pavić je znám experimentováním s formou. Vydal již román v podobě křížovky (Krajina malovaná čajem), slovníku (Chazarský slovník), s kartami (Poslední láska v Cařihradu), se kterými lze rozehrát partii a podle jejího průběhu se v knize orientovat. Jeho nyní česky vydávaná Vnitřní strana větru je zase mytickým románem o dvou milencích, který se dá číst odpředu i odzadu, mužským i ženským pohledem. A který přes hranice času zavítá mimo jiné i do meziválečné Prahy.

Jaroslav Špulák
Někdy mě to až děsí

vydáno vlastním nákladem
celé si lze přečíst na www.spulak.cz

obálka Jaroslav Špulák: Někdy mě to až děsí

FOTO: Archív Jaroslava Špuláka

Především hudební publicista (mimo jiné objevitel skupiny Divokej Bill) v tomto deníku je nejen náruživým novinářem, ale i náruživým spisovatelem. Své knihy staví především na příbězích, nebojí se zvratů ani překvapivých point. Zprvu vás právě poslední stránka jeho aktuální novely Někdy mě to až děsí nejspíš, no, vyděsí. Ale taky třeba donutí zpětně přemýšlet, proč příběh dvou sourozenců, kteří se snaží nalézt vlastní podstatu (hledání značně ovlivnila smrt obou rodičů), dopadl zrovna takhle. A jestli to bylo nevyhnutelné. Je škoda, že se autora už dávno nechopilo některé nakladatelství, prospělo by to jistě oběma stranám.

Jaroslav Veis
Evropou obchází strašidlo

Akropolis

obálka Jaroslav Veis: Evropou obchází strašidlo

FOTO: Archív nakladatelství Akropolis

Deset vycizelovaných povídek o blízké budoucnosti, ale také o možné minulosti (třeba jak to bylo doopravdy s Julií a Romeem). Veisův fantazijní svět má blízko k místním klasikům Čapkovi a Nesvadbovi čistým jazykem a smyslem pro psychologii. Ironika Veise zajímá, co si jeho postavy myslí a proč dělají to, co dělají. Vědeckotechnický rozvoj tady spíš jen tlačí lidi ke zdi a čtenáře k pochybnostem, jestli má současný úprk do budoucnosti smysl. Jako genetika například, která s roubováním DNA a klonováním na všechno stejně nestačí, protože ji předbíhá páření vhodně vyselektovaných jedinců, třeba hokejistů a modelek. Titulní povídka s názvem ze začátku Komunistického manifestu není laciným efektem, ale pokusem ironicky i vážně zodpovědět otázku, proč se v Česku udržela strana, která se k němu rétoricky hlásí. A jak se v roce 2046 bude dařit dnešním poslancům Vojtovi a Vlastovi?

Jiří Brabec
Panství ideologie a moc literatury

Studie, kritiky, portréty (1991–2008)
Akropolis

obálka Jiří Brabec: Panství ideologie a moc literatury

FOTO: Archív nakladatelství Akropolis

Výbor 31 literárněhistorických studií, literárněkritických textů, portrétů (doprovodných textů k edicím) a jedné větší práce o české antisemitské literatuře z doby protektorátu dokládá rozsah odborného zájmu literárního historika, pedagoga, editora a kritika Jiřího Brabce (1929) v posledním dvacetiletí. O svém způsobu „zkoumání“ literatury píše autor na konci studie Modely kritické reflexe moderní české literatury (2001): Kritické reflexe, které připomínám, vyrůstaly vždy z tázání – nejen, jak je možné předmět artikulovat, ale zároveň jaké možnosti porozumění skýtá. Analýza, deskripce nebyly cílem. Vždy se v recepci, v kritických projektech zkoušely „nové životní formy“, životu se vtiskoval nový smysl, byly vytvářeny nové společenské varianty, jak přesně postihl F. X. Šalda.