Nedaleko kostela svatého Štěpána je bufet, ale víc vám nevyzradím, a vůbec doufám, že se tam neukážete, už takhle jsem čekal ve frontě dobrých deset minut. Dršťková, koleno, prejt, uzený jazyk, sekaná, ovarová hlava… Očima jsem laskal položky jídelníčku a rozmýš -lel, jestli si nechám odříznout kus prasete anebo krávy. Z kuchyně se valila pára, obsluha kmitala sem a tam. Nad stolky šermovaly hliníkové příbory, loket na lokti, tlačenice jako ve sprchách podolského bazénu. A do toho had hladovců nedočkavě přešlapující před výdejním pultem.

Jakási dáma se obrátila na džentlmena přede mnou a anglicky se ho zeptala, zda by jí neporadil nějakou místní specialitu. Džentlmen se zatetelil a že beze všeho, vylamoval ze sebe slovíčka a nesouvisle vysvětloval, že u nás jíme hlavně guláš a také jíme knedlík a k tomu jíme pivo. Ale to už se dáma ocitla před kasou, kde si ji přebral mladý bufetář a angličtinou, co svištěla, jí objasnil, jak je to s tím gulášem, který tady všichni jíme.

Stál jsem u odřeného stolku, žvýkal jsem prase a hlavou se mi honily divoké myšlenky. Brouk mi v mozkovně vrtal už delší dobu – ze samoobsluhy ho přinesl kamarád.

Takže skok, jsme v samoobsluze a před námi stojí cizinka, na černý pás hrne nákup. Pokladní se vrhá po zboží, píp píp píp, všichni ten zápas známe. Jenže pás zastaví. Pokladní zkoumá nevelký balíček, těžká ho, pak se nakloní k zákaznici a hrbolatou angličtinou jí vysvětlí, že by platila příliš, cenovka prostě nesouhlasí. I když by nemusela, zákaznici se omluví a zatelefonuje na ústřednu; na kolečkových bruslích přijíždí záchranář.

Skok, já jsem stále v bufetu ve Štěpánské, limonádou za šest korun splachuji vepříka. A ať přemýšlím, jak přemýšlím, vychází mi, že jediné místo, kde se v Praze nemluví anglicky, je cizinecká policie.

Představte si, že jste Němec, ale jestli se vám do něho nechce, hupněte si pro mě za mě třeba do Maďara. Ono je v podstatě jedno, kým budete, na Úřadě v Koněvově ulici se s vámi nebudou bavit jinak než česky a tónem, který jste už dlouho neslyšeli – vymizel jak z obchodů, tak z bufetů. Jste tedy Maďar, získal jste v Praze práci a bez řečí odsypáváte daně i pojištění. Guláš sice nic moc, ale jinak se vám v zemi líbí. Zajdete na Úřad, párkrát se necháte ponížit a za pomoci kamaráda tlumočníka zažádáte o přechodný pobyt. Úřad vám vydá jediný dokument, a to Uvědomění o zahájení správního řízení. Na šesti a půl řádcích se Úřad napřed představí „jako orgán příslušný podle § 164 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb.“ a pak vás ubezpečí, že zahájil „řízení dle ustanovení § 47 zákona č. 500/2004 Sb.“ a „dle ustanovení § 87a zák. č. 326/1999 Sb.“

Čekáte týdny, měsíce, nic. Poprosíte kamaráda, zda by za vás na Úřad nezavolal. Paní přepojí na jinou paní, ta si najde vaši složku, a ejhle, do telefonu ona nic sdělovat nemůže, ne, nemůže vůbec nic říct.

Takže znovu výlet na Úřad, paní loví v počítači, směje se: Milý Maďare, vždyť ty jsi vyřízený už dávno, a že máš přijít po třiceti dnech, jsme ti říkali. Pardon, neříkali. Ale říkali. Mně jste opravdu nic neříkali. Říkali, protože my vždycky říkáme! Pas! Podpis semhle a podpis támhle. A nashledanou!

Asi bych se měl omluvit, že na vás takto pokřikuji, a především, že vás máchám v guláši, který baští jiní. Omlouvám se a končím. Než však obrátíte dál, nezapomeňte, do čeho jsem vás navlíkl, a přelezte si, prosím, nazpět do české kůže. Tak jak? To je pocit, že?