Na dně šálku se usazuje kávová sedlina a nad jejím okrajem se rýsuje nepravidelný kruh zaschlé pěny. Můj přítel Intelektuál – pro naše účely bude ztělesňovat průměr názorových vůdců loňského roku – se jemně usmívá. Přikládá ke rtům třetí cigaretu, s rozvahou škrtá sirkou, a pokud mi v debatě rovnou nezatne tipec, pokusí se mě určitě alespoň usměrnit. Já čekám, tetelím se, že mi nabídne jinou perspektivu. K dispozici máme celou abecedu pohledů… Přesto však zkysneme u starého dobrého A a B.

Z frustrace, jak náchylné jsou elity k soustružení názorových šablon, se pokusím podat výčet několika grandiózních diskusních zklamání minulého roku. Jejich kvintesencí je přitom nedávná přestřelka mezi pány Bokem a Rejžkem na Britských listech. Když se dva rozhodnou veřejně zpolíčkovat, poměřit míru svého utrpení a vyválet známé ve stoupě, stojí to za bližší pohled. Na extrémech jsou totiž temné tendence průměru znamenitě čitelné.

Jedním ze zmíněných zklamání byl loňský (a ostatně i před loňský) spor o Kunderu. Na souvislostech přitom skoro nezáleží, stane-li se tématem, takřka vždycky v diskusi zazáří česká argumentační manýra, která spočívá v pátrání po míře prorežimní prostituce všech zúčastněných (včetně zesnulých). Žádné důsledky se z podobných zjištění nevyvozují, ale folklór máme zavedený. Pokusíli se spor interpretovat někdo zvenčí, dostane obvykle od obou stran nafackováno za to, že to nezažil, a tudíž do toho nemá co mluvit.

Elity přitom už vůči Kunderovi postoj dávno zaujaly – buď se na něj dívají jako na úspěšného cizího autora, který nás opakovaně označil za národ bezectných lemplů, a tiše ho za to nenávidí, anebo ho adorují a na adresu svých spoluobčanů dodávají, že stejně banda bezectných lemplů jsme. Všichni jsme také obeznámeni s několika málo rudými veršíky, které Kundera napsal jako jinoch, aby bylo k dispozici levné střelivo. Jeho prózy, dramata či literárně teoretické práce jsou jaksi samozřejmostí, v nich se nimrat netřeba.

Podobnou myšlenkovou automatizací však procházejí i osobnosti navrátivší se po Listopadu ze zahraničí, které většinou jednají pod tlakem přesvědčení o relevantnosti vlastních politických názorů. Po předpokladatelném střetu s produkty minulé doby či agilními neschopy, kteří se po převratu stihli usídlit ve státní správě, dostáváme školení o míře české nekulturnosti, neúctě a mizejícímu nadšení ze svobody. Při všem respektu k madam Mládkové, například, tento její přístup vede v mém případě spíš k nutkání k pubertální revoltě, nehledě na to, že v podnikání se státními institucemi není příliš taktický.

Má generace je se svými názory zatím v šedé zóně a je otázkou, jak dlouho nás budou tepat za cizí pochybení, když už tak dostáváme lekce od lokálních autorit za údajnou občanskou pasivitu. Kdo z úspěšných mladých se pohrne mezi teflonové jezdce ze sněmovny? Když se jedni blahosklonně usmívají a druzí přednášejí o nepokoře?

A pak tu máme pana prezidenta. Jakýkoliv jeho krok je dalším stavebním kamenem našeho rostoucího názorového opevnění a do jisté míry definuje, kde se ve společnosti nacházíme. Možná se není čemu divit, v živé paměti mám finálovou debatu dvou prezidentských kandidátů, ve které páně Klausova argumentační síla jeho oponenta Švejnara takřka zpopelnila. Je tudíž jednodušší patřit k blahosklonným posměváčkům, nebo k horlivým popíračům klimatických změn, kteří jsou kvůli teorii o spiknutí proti průmyslu ochotni zatlouct cokoliv. Dělat si názor na jednotlivosti totiž bolí.

Třeba na žárovky, vajíčka, Lisabonskou smlouvu nebo předčasné volby. Obamovu zahraniční politiku, přechylování cizích vlastních jmen (jsem pro!), gender studies jako mantru moderního muže, squatterství, vietnamskou dívku v českém spisovateli, papeže a vatikánskou smlouvu. Případně nemocniční poplatky, volbu šéfa České televize, ekonomickou krizi a Irák. O tom všem a dalším jsme vloni dlouze mluvili. Ale řekli jsme něco?

A tak se přítele Intelektuála ptám, jestli to bude v tomto roce lepší. Odkašle si, mávne na servírku, posbírá špačky kolem popelníku a odvětí, že se máme nač těšit. Bohužel skoro jistě ano.