Oceňovaná autorka třicítky divadelních her přijela uvést českou premiéru své hry Anna 11. března o teroristickém atentátu na madridská nádraží. Drama pro pět ženských postav, jejichž osudy bezprostředně po výbuchu prořeže strach o jednoho muže, uvádí v režii Jany Janěkové od 17. ledna Slezské divadlo Opava. Už dříve se v Praze a v Brně hrály čtyři jednoaktovky Noci letmé lásky, česky jí vyšla sbírka povídek Polibky. Palomu Pedrero zajímá člověk a jeho postavení ve společnosti, zvláště je-li tím člověkem žena „ve světě ovládaném muži“ anebo ten na okraji. Dlouhodobě vyučuje bezdomovce v dramatickém kurzu. Pro ně napsala a s nimi sehrála a zrežírovala představení Spadlí z nebe.

Co jste chtěla na začátku? Pomoci lidem? Podniknout divadelní pokus?

Mě přitahují poražení. Jejich život je mnohem zajímavější a mně bližší. Při koridě jsem na straně býka. Nechodím na koridu, nechci, aby býk zabil torera, ale když už korida je, fandím býkovi.

Před třemi lety zapálili tři mladíci bezdomovkyni spící u bankomatu. Spadlí z nebe je hra na její počest. Musela jsem vymyslet příběh, kde by si zahráli všichni z mého kurzu a všichni hlavní roli. Ale co by je zajímalo? Co by chtěli vyprávět? Svoje vlastní příběhy! Třeba že na ulici může skončit kdokoli.

Psaní té hry ze začátku drhlo. Mořila jsem se s ní, měla jsem pocit, že ji nikdy nedopíšu. Nakonec jsem to koncem léta 2008 dotáhla a v tu chvíli se začaly dít zázraky. V podstatě sám od sebe se ozval sponzor, producent, první podporovatelé. Samozřejmě většina lidí tvrdila, že jsme naprostí šílenci a že není možné zkoušet a hrát s lidmi, kteří žijí na ulici. A taky se objevily všechny problémy, které si dokážete představit. Tihle lidé si málo věří a mají problém s disciplínou. Přesto se všichni kromě jednoho člověka dostali na scénu. A dnes už nikdo z nich není na ulici.

Jste na ně během zkoušek měkká?

Náročná jsem! Nadávám jim, mávám nad nimi bičem. Ale když mě pražský Institut Cervantes pozval na tuhle besedu a chtěli po mně název, navrhla jsem Hlas i ruce. Světy můžete překonat hlasem, literaturou, divadlem. Ale mě daleko víc uspokojilo, právě když jsme si podali ruce.

Přemýšlela jste, co se s těmi lidmi stane, až projekt skončí?

Po každé děkovačce říkám: Užívejte si to, potlesk trvá pět minut a pak to skončí. Spadlí z nebe uvádíme profesionálně dva roky. Vždycky jsem bezdomovcům říkala, jak je těžké věnovat se divadlu. A že musí žít v přítomnosti a že se jim pozítří může stát, že budou zase zpět spávat na chodnících. A že pokud si chtějí hledat jinou práci, ať hledají. Ale oni se nechtějí živit divadlem, oni chtějí hrát. Já nejsem zodpovědná za jejich životy, nemůžu jim nabídnout ani postel. Až to skončí, povídám, budete dál žít svůj život a já svůj. Ale můžu vám nabídnout každý týden tři hodiny svého života, protože s vámi chci být. A oni se mohli tři hodiny týdně cítit jako lidé. Nepít kávu z plastového kelímku, ale z hrnečku. Dělali něco, co dávalo jejich životu smysl.

Vždycky jsem se těšila na chvíle před zkouškou. Bylo zakázané mluvit o tom, jak to mají těžké, divadlo je hra. Četli jsme Shakespeara, bavili se o smrti, o sexu… Tihle lidé mají hloubku, jakou ostatní nemají. Domnívám se, že právě oni jsou nejcitlivější a nedokáží se ochránit před zlem. Jsou mnohem křehčí, mnohem víc se třesou. Ráda bych s bezdomovci uvedla další hru. Vytvořit z bolesti krásu je velký zážitek.

Paloma Pedrero

Paloma Pedrero

FOTO: Petr Hloušek, Právo

První hru jste napsala, protože se vám jako mladé herečce nelíbily role, které jste měla hrát. Proč je tak málo dobrých ženských postav?

Protože je většinou píší muži. Velcí autoři uměli napsat skvostné ženské role, Médeu, Faidru, Ofélii, ale mužské vidění ženského světa zůstane vždycky mužské. Lorca psal nádherné ženské postavy, ale to byl gay. Kdybych měla jmenovat nějakého současníka, který skvěle odráží ženskou duši, je to Pedro Almodóvar. Ženy-autorky by psaly samy daleko víc, ale v cestě jim stojí padesát tisíc různých překážek. A některé hry jsou napsány, ale nedostaly se na světlo. Jenomže divadelní hra není román nebo báseň, které napíšete a je jednou provždy hotovo. Divadlo se musí hrát.

„Jsem žena,“ odpovídáte své dvorní překladatelce Šárce Valverde v programu k Anně 11. března na otázku, kdo jste. To je neobyčejná odpověď. Většina žen na sebe myslí jako na matky, manželky, anebo řeknou, co dělají. Je tohle uvědomělé ženství ve Španělsku normální?

(Do rozhovoru vstoupí Pedreřina španělská kamarádka: „U ní ano!“)

Pro mě je strašně důležité být ženou. Jsem naprosto přesvědčena o tom, že nic z toho, co jsem udělala a vytvořila, bych jako muž nedokázala. Pohání mě takový motorek, který mě nutí všechno si vydobývat. Kdybych nebyla žena, nic bych si vydobývat nemusela. V téhle společnosti jsou ženy na druhé koleji. A vždycky víc trpěly, ať už že s nimi muži špatně zacházeli, nebo protože musely mlčet. Ještě naše matky nemohly cestovat nebo si otevřít účet bez svolení manžela. Ženy jsou zraňovány a pošlapávány tolika způsoby! Vývoj jde strašně pomalu.

K Anně 11. března říkáte, že ženy jsou prvními oběťmi jakéhokoli násilí ve světě utvářeném muži, ve kterém patriarchální postoje vnucují násilí jako prvořadý způsob dosažení vždy zištných a falešných cílů. Jste feministka?

Jsem žena, jsem hrdá na to, že jsem žena, a jestliže chci rovnoprávnost žen a mužů, musím za ni bojovat. Je-li feministka ženou, která si je té nerovnoprávnosti vědoma a usiluje o změnu, jsem feministka.

Osobně vám za tuhle odpověď děkuji. U nás se to neříká a bohužel ani nemyslí.

Strach ze slova feministka opravdu nemám. Strach žen pochází z toho, jak s nimi zacházejí muži. Muži si vymysleli, že feministka je kastrující, hysterická ošklivka, a to je lež. Feministka je pouze člověk, který bojuje proti bezpráví a nespravedlnosti. Aby žena měla místo, které si jako složitá lidská bytost zaslouží.