České téma je přitom fascinující. Už staletí žijeme v kraji, který má dar znehodnotit všechno velké, krásné a zajímavé. Ne naší slavnou ironií a skepsí, která prý ničí falešný patos a jíž se rádi chlubíme. Spíš neschopností a přinasraností, kterou u nás nasajete hned po přechodu hranic. Je mnohem účinnější, než jakákoliv vědomá ironie může být.

Příklady najdete kdekoliv. Třeba na nádraží, které právě zrenovovali. Tým cizojazyčných architektů poskládal prostor, který je funkční, přívětivý a dýchá otevřeností. Světoznámý designér navrhl pro mezinárodní řetěz nádražních prodejen obchod, kde je radost utratit dvacku za noviny. A český prodavač k tomu přidal na dveře nápis Drobné nerozměňujeme!!!. Samozřejmě, že v normální zemi by to znělo Peníze vám rádi rozmění u pokladny naproti. Samozřejmě, že v civilizaci by někde blízko stál automat na rozměňování, protože jde zjevně o místo, kde lidi drobné potřebují. Jen naše zem je plná užitečných cedulek Nerozměňujeme, Informace o spojích nepodáváme, Jízdenky nevedeme, které zmateného návštěvníka rázem přesvědčí o svérázném geniu loci.

Nebo z jiné strany. Od Haška prý máme slavnou anarchistickou tradici. Co ale dnes dělají naši anarchisti nejradši? Pořádají pochody. Za squatting, proti fašismu, za cokoliv.

Šikováním davu, chůzí jedním směrem a kolektivním řvaním hesel český anarchista prozrazuje, že umí být i trochu fašounek. Samozřejmě jen když je třeba.

Naše země je fascinující. I z multikulturní zkušenosti, která nás za chvíli semele, dokážeme stvořit jen falešnou Vietnamku. Až se najde někdo, kdo to dokáže dobře popsat, dostane Nobelovku.