Článek
Principy evropské civilizace zůstávají před problémem, jak se vyrovnat sám se sebou či jak se sžít s těžkostmi života, bezbranné. Tehdy přichází básník, aby otevřel novou alternativu porozumění.
Poezie Wisławy Szymborské (1923, Polsko), laureátky Nobelovy ceny za literaturu, se odlišuje od tvorby jejích vrstevníků. A to nejen skromným rozsahem. Již v první sbírce Proto žijeme (1952) dává najevo jistou intelektuální převahu. Její verše oslovují ironickým nadhledem, nenuceností, ale i citlivostí. Silným morálním apelem vyjadřují kontinuitu tradiční polské mentality, avšak stále si udržují skeptický odstup od literárních i společenských konvencí.
Z díla Szymborské vyšlo v češtině téměř vše – sbírky básní, fejetony i širší výbory. Zatím poslední je ta s názvem Okamžik. Dvojtečka. Tady. Jedná se v podstatě o soubor tří samostatných sbírek. Každá z nich by se mohla jmenovat Okamžik, neboť – jak píše sama autorka v jedné z básní – věty a slova padají na papír tady a teď, aniž by čekaly na svolení.
Dvojtečka, za níž následuje celý svět, je potom odpovědí na vyřčené i skryté otázky. Představuje hranici mezi skutečností a poezií, skulinu, kde sídlí básník. Skrze ni lze zdůvodnit či obhájit lidskou existenci, což se děje na základě přítomnosti, v níž žijeme a která je nositelkou našich prožitků.
Výbor Královské švédské akademie věd přiznal dílu Wisławy Szymborské ironickou přesnost, která umožňuje historickým i biologickým souvislostem projevit se ve fragmentech lidské skutečnosti. Provázanost poezie a reality souvisí s autorčiným žurnalistickým zázemím. Často pracuje s konkrétním publicistickým materiálem, který přetváří do básnické podoby, nebo přímo vkládá do struktury verše. Z takto uchopených situací pak vyplývají dva základní motivy – vztah jedince k historii jeho národa a existenciální úzkost. Člověka vnímá jako chybující bytost, jež trpí odcizením a množstvím ztrát, ale není bez naděje. Jeho vnitřní dilemata se většinou týkají základních potřeb lásky, bezpečí a dorozumění.
Na problémy tížící lidstvo nahlíží s něžnou péčí, zároveň však naprosto odmítá melancholii. Nepodléhá sentimentu ani v básních, kde bilancuje vlastní citové zážitky. Vyjádřením emocí nikdy nepřekračuje hranici diskrétnosti, čtenáře si k tělu zkrátka nepustí. Když pronáším slovo Budoucnost, / první slabika již odchází do minulosti. / Když pronáším slovo Ticho, / ničím to ticho. / Když pronáším slovo Nic, / tvořím cosi, co se nevejde do žádného bytí.
Wisława Szymborska
Wisława Szymborska Okamžik. Dvojtečka. Tady
Wisława Szymborska Okamžik. Dvojtečka. Tady Přeložila Vlasta Dvořáčková.
Pistoriusšanská 2009