Článek
Zlodějka knih vychází z válečných vzpomínek, které vám němečtí rodiče vyprávěli jako malému australskému klukovi. Měl jste nějaký oblíbený příběh?
Oba byli za války velmi mladí, takže mi vyprávěli hlavně o svém dětství v Německu a v Rakousku. U nás v Sydney je celé léto strašné vedro, a tak když jsme přišli dovnitř, rodiče nám naservírovali kousek studené Evropy. Vždycky to bylo spontánní. Seděli jsme u jídelního stolu a povídali si.
Pro mě asi nejdůležitější z těch příběhů byl o náctiletém Němci a jeho daru židovskému muži, který byl zrovna s ostatními na pochodu do koncentračního tábora Dachau. Byl to už stařec. Kluk zaběhl do domku a donesl mu kus chleba. Obdarovaný klesl na kolena, chytil ho za kotníky a v pláči mu děkoval. Pak přišel německý voják, chléb vytrhl starci z rukou a odhodil ho pryč, pak je oba zmlátil. Kluka jen za akt daru. Tahle prostá příhoda v sobě soustředí dobro i zlo v nás, lidstvo a to, čeho je schopno.
Jak je těžké pro australského chlapce, který má rád windsurfing a pláže, podobná vyprávění přijmout?
Bral jsem je jako objevování jazyka, o kterém jsem nevěděl, že ho vůbec ovládám. Jako bych ze sebe jen seškrabával slupku a začínal objevovat mně hrozně blízký svět. Vůbec psaní Zlodějky knih byl asi můj nejosobnější zážitek s literaturou.
Jak silné jsou evropské kořeny ve vás samotném?
Řekl bych, že jsem hodně Australan, narodil jsem se zde, vyrůstal jsem tady. I moji rodiče se dnes považují za Australany. Přesto ty kořeny v sobě cítím a už jako dítě jsem věděl, že jsem v některých ohledech jiný než mí vrstevníci. Je to hodně o detailech, vezměte si jen, že slavíme Vánoce o den dříve.
Co vás nutilo Zlodějku napsat?
Pocit odpovědnosti. Inspirace předaná rodiči byla závazkem. A jako při psaní kteréhokoliv příběhu, žene vás dopředu i touha po dalším důležitém okamžiku v ději. To je pro spisovatele naprosto přirozený impuls.
Proč nás obecně příběhy z druhé světové války tak přitahují?
Je to proto, že tu lze snadno odlišit dobro od zla, nebo je to celé trochu komplikovanější? Byla to hrozná doba, kdy se i obyčejné skutky musely dělat s velkou odvahou. Jen třeba pomoci druhému znamenalo riskovat krk – a možná že právě tohle přinášení obětí nás tak fascinuje. Ten pohyb na hraně.
Jak bylo složité se vcítit do role vypravěče, kterým je ve Zlodějce sama smrt?
Spousta lidí mi říká, že po přečtení Zlodějky už nemají takový strach ze smrti jako předtím. Já ho tedy mám pořád, a velký.
Chtěl jsem, aby postava Smrti byla jako chybějící součást nás samotných. Aby byla zvědavá, ale i zranitelná. Přišlo mi přirozené, že zvláště v době války vidí v lidech jen to nejhorší. A chtěl jsem, aby postupně sama sobě dokázala, že i my jsme, aspoň občas, k něčemu dobří.
Je pravda, že jsem dlouho hledal její správnou polohu. Nejdřív byla Smrt v mém románu moc sadistická, musel jsem si po každé napsané stránce dát sprchu na uklidněnou, teprve později jsem pochopil, jak moc jí musí děsit všechny ty hrozné věci, kterých jsme schopni.
Markus Zusak
Markus Zusak Zlodějka knih
Markus Zusak Zlodějka knih Přeložil Vít Penkala.
Argo
